Česká televize zjistila, že šéf české pobočky Interpolu Pavol Mihál je bývalý agent a následně i pracovník StB. Lidové noviny pak zjistily, že si nechal vystavit lustrační osvědčení na jiné jméno a proto může působit ve vedoucí funkci. Mihál přesto u policie zůstane. Za celou kauzou se skrývá hluboký problém. Od ministra Ivana Langera ale jeho řešení neočekávejme.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Info k případu přinesly Lidové
noviny
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Pavol Mihál si podle LN nechal kdysi vystavit lustrační osvědčení na jméno Pavel Mihál. Změnil tedy jedno písmenko ve jménu, namísto Pavol napsal Pavel, což je vzhledem k přesnosti při vyhledávání svazků a dalších informací rozhodující. Lustrační osvědčení proto platí pouze se současným předložením občasnkého průkazu či pasu. Pod jménem Pavel Mihál nebyl veden žádný spolupracovník StB. Česká televize ovšem zjistila, že Pavol Mihál byl veden jako agent StB pod krycím jménem Emil, v letech 1984 až 1988. V roce 1988, chvíli po absolvování základní vojenské služby, nastoupil do služebního poměru na 1. správu StB (SNB) a jeho agentský spis byl proto skartován. Podle ČT se ví zatím jen to, že Mihál studoval v bývalé NDR (komunistické východní Německo) a byl proto zřejmě nasazen na zahraniční studenty.
Podvodník má zůstat u policie
Pavol Mihál prý již požádal o nové lustrační osvědčení a pokud se
prokáže, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti bude muset své
místo v čele české pobočky Interpolu opustit. Jinak ovšem u policie
zůstane. Policejní prezident Vladislav Husák LN doslova řekl:
"Nevyhodím ho. Pokud se potvrdí podezření, že byl agentem, tak na
Policejním prezidiu skončil. Budeme uvažovat o jiném místě bez
příplatku za vedení a mimo prezidium. V rámci registru volných míst se
bude moci podívat na volné místo na některé krajské správě, okresním
ředitelství či jiném útvaru."
Ve státní správě, včetně ministerstva vnitra, podle lustračního zákona
mohou pracovat dřívější příslušníci i spolupracovníci Státní
bezpečnosti, nesmějí však vykonávat žádnou řídící funkci. Tento fakt
jako by dával policejnímu prezidentovi za pravdu i v tom případě, když
se Mihálova spolupráce s StB potvrdí. Husák však "zapomíná" na jedno:
Mihál si poprvé požádal o lustrační osvědčení pod pozměněným jménem,
tudíž podváděl. Panu Husákovi, jak plyne z řečeného, je to zřejmě
šumafuk, ale nám by to jedno být nemělo. Policista, který podvádí by
měl být odejit v momentě, kdy se to zjistí. Bez milosti a s nulovou
tolerancí. Kdo jiný než "muž či žena zákona" by měl v tomto směru jít
příkladem?
Nové prověrky skýtají mírnou naději
Langer i Husák chtějí znovu prověřit některé policisty ve vedoucíh
funkcích."Nařídil jsem preventivní kontrolu lustračních osvědčení,
která se bude týkat asi tisíce policistů a zaměstnanců prezidia," řekl
Langer a dodal, že bude rád, pokud se případ Mihál prokáže jako
ojedinělý. "Bude se to týkat všech policistů na prezidiu a také tamních
zaměstnanců, kteří mají příplatek za vedení. To je asi 770 lidí. Dále
všech ředitelů a jejich náměstků na krajských správách a okresních
policejních ředitelstvích," dodal k tomul Husák. Takové prověrky,
samozřejmě bez jakéhokoli výsledku, se prováděly v minulosti několikrát
- vždy u příležitosti odkrytí nějakého obdobného podvodu. Mírný
optimismus v tomto směru skýtají nová jména ve vedení archivu
bezpečnostních složek ministerstva vnitra: Pavel Žáček a Antonín
Slavíček. Po jejich příchodu do funkcí se přístup k těmto záležitostem
konečně začal rozhýbávat k lepšímu. Nová prověrka má například probíhat
podle rodných čísel, takže změny ve jménech a podobné podovody by se
měly odhalit.
Staré struktury proti starým strukturám?
Z obecného pohledu pak je otázkou, má-li smysl, abychom na "starých
strukturách" v policejním sboru vůbec chtěli, aby přestaly
spolupracovat s bývalými agenty i příslušníky StB a zbavily se jich.
Nějací estébáci jim snad ani vadit nemohou, sami nebyli před listopadem
o mnoho lepší a uvažovali stejným způsobem jako oni.
Jediným poctivým řešením v totmo ohledu by bylo obsazení všech
vedoucích funkcí polistopadovými policisty. Dá se ovšem s úspěchem
pochybovat, že se něčeho takového dočkáme. Ministr vnitra Ivan Langer
se sice dnes tváří jako zasloužilý protikomunistický bojovník, ale
pamětníci se touto maskou jen těžko nechají oklamat. Někdejší ministr
spravedlnosti za ODS Jiří Novák v první polovině 90. let potvrzoval ve
funkcích na ministerstvu komunistické kádrováky a navrhoval na soudce i
lidi, kteří v politických procesech odsuzovali nevinné oběti
komunistického režimu (viz například soudci, kteří soudili Pavla
Wonku). Marně proti tomu tehdy protestovala Konfederace
politických vězňů, marně to odsuzoval Výbor na obranu nespravedlivě
stíhaných. V té době byl Langer náměstkem ministra spravedlnosti a
Novákův postup obhajoval. Nezbývá než tiše doufat, že se Langer ke své
cynické účelovosti protentokrát nevrátí, protože mu to momentální
"protikomunistický nátěr" ODS nedovolí.
Veřejný nepřítel první poloviny 90. let: antikomunismus
Nutno ovšem dodat, že (nejen) Novákovo a Langerovo chování dobře
zapadlo do celkového postoje tehdejších politických i publicistických a
novinářských "elit". "Díky" atmosféře, kterou v médiích zahušťovala
drtivá většina publikujících a politiků se veřejným nepřítelem první
poloviny 90. let stal "primitivní antikomunista", nikoli snad skuteční
viníci z řad KSČ a StB. Vytlačením nepohodlných názorů na okraj byl v
zárodku utlumen jakýkoli náznak hlubší diskuse o vyrovnávání se s
minulostí. V této propagandě se osvědčily, taktéž postaru,
relativizující floskule: všichni jsme vinni; primitivní antikomunismus;
hon na čarodějnice; potřebujeme klid na práci; lidská spravedlnost je
nedokonalá; s minulostí se nelze vyrovnávat, protože komunistů bylo
hodně a skoro každý měl nějakého v rodině...
Svět se tak nestal barevnějším, život tak nezačal být chápán v celé své
složitosti. Jen údajně černobílé vidění světa bylo vytlačeno viděním
zřetelně bíločerným. (více k tématu čtěte ve druhé části eseje Temnota
je proto, aby bylo světlo.)
Novináře-baviče minulost nezajímá
V praxi se to krom mnoha jiného projevilo i tím, že mnozí estébáci,
propuštění z Federálního ministerstva vnitra Jánem Langošem či Jan
Rumlem byli přijímáni do pracovního poměru českým ministerstvem vnitra
(oba státy tehdejší federace, ČR i SR, měly své instituce). A právě
pozůstatky tohoto podivného přístupu k vyrovnávání se s minulostí dnes
"produkují" mimo jiné i kauzy Mihálova typu.
Je tedy zřejmé, že změnit, a to radikálně, se musí přístup k naší
předlistopadové minulosti. Prvním, leč nutným krokem, na němž snad již
Žáček se Slavíčkem pracují, je otevření celého archivu ministerstva
vnitra či spíše bezpečnostních složek vůbec k volnému bádání. Druhým
potřebným krokem je soustavný tlak médií na politiky, aby se skutečnému
vyrovnávání se s minulostí přestali vyhýbat. Zde je však namístě
skepse. Za prvé, kde hledat politiky, kterým na něčem takovém záleží.
Na obzoru žádní takoví rozhodně nejsou, asi si budeme muset ještě
generaci počkat. A za druhé - až na výjimky namísto hlídacích psů
demokracie okupují média baviči, kteří se nás snaží ubavit k smrti.
"Neviditelnou ruku trhu" evidentně nějaké vyrovnávání se s minulostí
nezajímá.