Vážený pane redaktore,
dovoluji si reagovat na dopis kolegy, pana Ing. Jiřího Kráma, Vám (Reakce na článek Láska na povel Pavla Vernera ze dne 29.6.2007 – případ malé Terezky Smutné).
Já zase pro změnu Vaše noviny zpravidla nečtu. Takže zde dělám spíše výjimku. Ale nemohu než potvrdit to, co píše kolega Krám. Ztotožňuji se s jeho informacemi plně, protože jsou pravdivé. Malá Terezka totiž asi skutečně potřebuje pomoc, aby zbytečně (kvůli mindrákům své matky) neztratila definitivně a nezvratně svého milujícího otce – hodného a obětavého člověka, kterého nenávidí jen pro to, že jí to poblouzněná maminka vtlouká odmala do hlavičky.
Toto počínání matky holčičce ubližuje a může jí pokazit celý život. A to po mnoha stránkách, psychické zdraví nevyjímaje.
Mám za to, že v tomto případě nejde primárně o spor mezi rodiči, ale o snahu pana Choce zachránit holčičce tátu a pokusit se naplnit to, co je pro život dítěte (nyní i do budoucna) tak životně důležité – mít dobrý vztah a lásku k oběma rodičům, což matka nezodpovědně ničí a zdravý vývoj dítěte tak neblaze deformuje.
Změna výchovy je zde pak, jak se v případu ukázalo, jedinou správnou alternativou k nezodpovědnému a pro dítě neblahému počínání matky. Jestliže se holčička děsí otce, protože jí maminka vykládala o něm zrůdnosti a přitom sveřepě bránila holčičce, aby s tatínkem měla kontakt a mohla tak získat vlastní, nedoformovanou zkušenost (tedy autentickou – ne tu nepravdivou, hrůznou, která je odrazem nenávistného postoje a mindráků matky), pak je asi potřebný i určitý přechodný pobyt jinde, v neutrálním prostředí, v péči citlivých a odborně zdatných lidí.
Nejde zde o nějaké nucení k lásce. Naopak dítě bylo vychováváno, citově manipulováno a v podstatě donuceno k nenávisti k otci, který ho miluje a nic zlého mu nikdy ani ve snu neudělal. Dítě otce nenávidí, protože ho k tomu dlouhodobě nutila matka!!! A donutila – jak vlastně mohlo malé dítě bez životních zkušeností samo tomuto odolat?! Výchova matky tedy nebyla řádná a dítě vážně poškodila. Zde jde především tedy o to, aby ta malá holčička měla možnost se ještě dřív, než bude nezvratně pozdě, zbavit bludu, který se nezakládá na realitě, který ji vnitřně musí ničit a už nyní ji pokazil život. A mohla se následně dostat do péče zodpovědnějšího, kvalitnějšího rodiče.
Soudce tedy rozhodl v zásadě rozumně a projevil také dost odvahy řešit tak obtížnou situaci plně zaviněnou matkou - ta měla dítě u sebe a kontaktu s otcem dítěti (jak zjistil soud) bezdůvodně bránila. Ovšem mám (a v tom se asi shodneme, pane redaktore) vážnou obavu, jestli právě volba zařízení v Motole byla tou nejšťastnější. Otázkou ovšem zůstává, jestli soudce měl na výběr, když specializovaná zařízení pro tyto problémy u nás zatím nejsou k dispozici.
A pokud jste skutečně podlehl
mediálnímu tlaku Uváčikové, Vodičkové a spol. (jak soudí kolega Ing.
Krám), které z rozvracení zdravých rodinných vztahů žijí a je to
zdrojem jejich nemalých příjmů, pak si dovoluji Vám poskytnout
další zajímavé informace:
Patrně Vy nemáte bližší zkušenost s dnešním stavem našeho opatrovnického soudnictví (je obecně velmi špatný) a s tím, co v těch „řízeních“ dokážou dnes vyprodukovat, patrně za nemalé peníze, někteří „znalci“.
Já to mohu potvrdit z vlastních
zkušeností. Tak např. i v případě mé malé dcerky psala Alena Uváčíková
(která působila prý neblaze i v případě Terezky, než to soudce
pochopil a z případu jí vykázal, jak jsem slyšel) soudu elaborát,
jakýsi pochybný posudek, aniž by doložila příslušnou kvalifikaci.
(Je vůbec soudním znalcem? Ani v mém případě, ani v případech jiných lidí, kde působila, a kterých jsem se na to ptal, příslušnou kvalifikaci nedoložila!!!).
Nad to svůj „posudek“ Uváčiková s klidem psala, aniž by jí soud o to žádal (na čí tedy objednávku??!) a vyjadřovala se tam o otci, kterého nikdy ani neviděla!!! A světe div se, proti zjištěním několika soudních znalců, kteří pracovali na objednávku soudu, otce osobně vyšetřovali a svou vysokou kvalifikaci nezpochybnitelně měli a doložili.
Stačí Vám to? Mohu to bez problémů doložit. Už jen to samo o sobě by o té „odbornici“, její kvalifikaci a morálních kvalitách mělo vypovídat vše, že?
Jak pak nemám věřit dalším informacím o této „(ne)znalkyni“, které mám z doslechu:
Tak nedávno jsem hovořil s jiným otcem, který vyprávěl, jak mu Uváčiková otevřeně vyhrožuje, že ho „zničí a připraví o syna“, protože jeho manželka si to přeje a ona s ní má dobré vztahy.
Dalšímu otci pak navrhovala Uváčiková, že mu zajistí kontakt s jeho dítětem, když jí za to zaplatí nemalé peníze. Pokud nezaplatí, tak prý dítě ztratí.
Atd. atd.
Na závěr připomínám, že právě vytěsňování jednoho z rodičů (otce) z výchovy (jak se dělo i v případě malé Terezky!!) dává prostor pro taková rizika, která se nedávno ukázala v otřesném a jen náhodou odhaleném případu týrání malého Ondry matkou v Kuřimi, přičemž ani zařízení mající za úkol starat se o děti zde nejsou (jak se ukázalo) zárukou ničeho (Ondra byl týrán i v domově pro děti).
Tedy i zde jsme možná za jedno, pane redaktore – totiž, že ne každé zařízení může dětem pomoci a dokonce ne každé se skutečně a odpovědně pomoci snaží.
S pozdravem Ing. Jiří Štefek (Gen. Janouška 966, 198 00 Praha 9)