Tímto aktem symbolicky vyjadřujeme úctu všem, kteří se na obranu svobody a demokracie pustili ve složité a nepřehledné situaci do otevřeného a nerovného boje proti nastupující totalitní komunistické moci, kteří zůstali věrni svým zásadám a s přesvědčením, že zlu je nutno klást účinné meze, riskovali a obětovali svoji svobodu i životy. Chceme, aby osobní statečnost těchto lidí nebyla zapomenuta a stala se měřítkem činů našich i činů příštích generací.
Městské
zastupitelstvo v Sadské na svém zasedání dne 27. července 1998
udělilo čestné občanství Josefu a Ctiradu Mašínovým. Zákon o obcích
udělení čestného občanství umožňuje v § 8a v § 14. Tuto
pravomoc svěřuje v § 36 písm. m) zastupitelstvu. Rozhodnutí
městského zastupitelstva bylo schváleno v tomto znění:
Městské
zastupitelstvo v Sadské uděluje čestné občanství města Sadské Ctiradu
Mašínovi a Josefu Mašínovi, žijícím t. č. v USA.
Tímto aktem
symbolicky vyjadřujeme úctu všem, kteří se na obranu svobody a
demokracie pustili ve složité a nepřehledné situaci do otevřeného a
nerovného boje proti nastupující totalitní komunistické moci, kteří
zůstali věrni svým zásadám a s přesvědčením, že zlu je nutno klást
účinné meze, riskovali a obětovali svoji svobodu i životy. Chceme,
aby osobní statečnost těchto lidí nebyla zapomenuta a stala se
měřítkem činů našich i činů příštích generací.
Osud bratrů Mašínů
je více či méně znám především v podání komunistické propagandy
minulých let. Proto je pohled na jejich činnost dodnes velmi
zkreslený. Komunisté minulí i dnešní z bratrů Mašínů dělali účelově
vždy zločince. Nemohli jinak. Uznat oprávněnost aktivního ozbrojeného
odporu proti komunistickému režimu znamená připustit zločinný
charakter tohoto režimu. Komunisté nemají rádi, když se jim
připomíná, jakým způsobem přebírali jejich komunističtí předchůdci
moc všude, kde tuto příležitost dostali, protože by byli oprávněně v
podezření, jaký osud nám nutně také oni - dnešní komunisté
připravují, pokud by se jim příležitost uskutečnit své ideje
naskytla.
Bratři Mašínové
nebyli jediní, ale jsou nejznámějšími představiteli aktivního
ozbrojeného odporu proti komunistickému totalitnímu režimu. Synové
brig. generála Mašína, člena nekomunistického odboje (skupiny Mašín,
Morávek, Balabán), byli nositelé vyznamenání od prezidenta Beneše -
medaili Za chrabrost dostali ve 14. a 15. letech. "Nepoddat se
nikomu, bojovat proti zlu" - to byl odkaz jejich otce, který byl
popraven za okupace. Po nástupu komunistického teroru cítili
povinnost po vzoru svého otce proti tomuto zlu bojovat. Zpočátku
rozbíjeli agitační skříňky, snažili se sabotážemi oslabit režim,
vytvořit atmosféru nejistoty mezi sebejistými funkcionáři. Atentáty
na funkcionáře zavrhovali jako neúčinné, připravovali se spíše na
akce jako útok na vlak s ozbrojenými příslušníky St. bezpečnosti
(vražedná komanda Stb) a pod. Obstarávali zbraně a prostředky pro
organizování budoucí partyzánské války, protože tehdy předpokládali
vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi svobodným demokratickým světem a
komunistickým blokem. Při jejich akcích, ve vypjatých situacích
střetu, zahynulo několik lidí, tehdejších obránců režimu. Když bylo
jejich postavení doma neudržitelné, rozhodli se odejít do spojenecké
zóny Berlína, aby získali prostředky a vyškolení k boji proti
komunismu. Do cíle se podařilo proniknout nakonec pouze třem z jejich
skupiny.
Oprávněnost
takovéhoto odboje je nepochybná, pokud uznáme zločinný charakter
totalitního komunistického režimu, zvlášť brutálního ve svých
počátcích, kdy se konsolidoval a prosazoval své cíle všemi
prostředky. Tento režim podle hesla "kdo nejde s námi, jde proti
nám" celé skupiny obyvatel postavil již předem na opačnou stranu
pomyslné barikády a vystavoval je perzekucím. Tisíce lidí zahynulo v
pracovních táborech, stovky lidí byly popraveny. Počtem obětí byl
tento režim brutálnější než Heydrichiáda. Pokus o odchod za hranice
končil zpravidla zastřelením.
Můžeme si klást
otázku, jestli boj bratří Mašínů byl účinný, nebo neúčinný, nejlepší
možný, nebo mohl být jiný. Ale v tom není podstata věci. Důležitý je
smysl jejich boje, který byl již v samotné jeho existenci a posiloval
morálně ty, kteří ještě měli sílu vzdorovat režimu, upevňujícího
svoji moc terorem. Smysl odboje obecně je vždy v potlačení agresivity
agresora, jeho znejistění a oslabení jeho bohorovnosti. Můžeme mít
vlastní představu o způsobu vedení takovéhoto odboje, ale je to
pohled se zkušeností následujících téměř 50ti let. Na činy, vykonané
v jiné době a v jiných podmínkách nelze klást pouze měřítka dnešní,
zkonstruovaná se zkušeností vyplývající ze znalosti historie, která
uplynula od tehdejší doby po dnešek. Akce, které odbojové
skupiny prováděly, byly akcemi válečnými, protože tehdejší situace
byla skrytou občanskou válkou komunistů, kteří ovládali státní
mocenské prostředky a používali je proti vlastním lidem jako agresoři
ve své vlastní zemi.
Každý národ nebo
společnost má svoji historii, ze které také pramení jeho sebevědomí,
jeho hrdost, nebo naopak pocit druhořadosti. Zdrojem vážnosti každého
národa je také jeho chování především v dobách krizí. Tak, jak byl
pro osud Československa důležitý odboj proti nacismu s jeho
nejvýraznějším činem - atentátem na Heydricha, tak zde dnes chybí
vědomí existence výrazného odboje proti komunistickému teroru. Lidí,
jako byli bratři Mašínové bylo mnoho. Dnešní společnost jim dluží
alespoň uznání a projev úcty.
Komunismus je nemoc
lidské společnosti, která zasáhla všechny oblasti lidské existence.
Na následky totalitního komunistického režimu narážíme stále velmi
často nejen v oblasti materiální. Ještě dlouho se budeme zbavovat
navyklých stereotypů v myšlení a mýtů, které ztěžují objektivnost
pohledu na sebe sama, na svoji historii, kterou je však nutné
pochopit, abychom nebyli odsouzeni prožít ji znovu. Totalitní režim
nemohl nezanechat šrámy také na svědomí společnosti. A svědomí je
základ, na kterém stojí morálka jako kodex všech norem chování.
Jediný způsob nápravy je přiznání viny, uctění obětí, potrestaní
zločinů a vyslovení uznání statečným, kteří se zlu postavili.
Petr Skála, člen
městské rady v Sadské