Potvrzeno:
islámští fanatici vytáhli do boje za ovládnutí světa
Bezmála
půl roku vydrželo křehké příměří mezi Palestinci a Izraelci, až už se
politickým naivkům mohlo zdát, že snad přece jen... Ale kdepak.
Posledního srpna ve Svaté zemi opět tekla krev, když palestinští
bandité v jihoizraelském univerzitním městě Beerševa odpálili dva
autobusy plné nic netušících civilistů. To máte za šajcha Jasína a
Azíze Rantisího, vzkázali Šaronově vládě fanatičtí zabijáci z
Arafatova Hamasu s lítostí v hlase, že dvojnásobný masakr neměl ještě
strašlivější následky než »jenom« necelé dvě desítky
mrtvých a zhruba čtyřnásobek zraněných. Byl to
současně dobře čitelný vzkaz, že nejoddanější Alláhovi služebníci
baží mnohem víc po krvi než po mírovém uspořádání v této části světa.
Neboť jediným logickým následkem tohoto zločinu mohou být další
»trestné výpravy« izraelské armády proti Palestincům,
každopádně pak dokončení kontroverzní zdi mezi oběma znesvářenými
stranami, která tolik leží v žaludku mnohým západním šlechticům
ducha. Překvapivě i Američanům, kteří s terorismem učinili zkušenost
jako zatím nikdo jiný na této planetě.
V
nedalekém Iráku se tou dobou také děly věci. Takzvaná Islámská armáda
unesla dva francouzské novináře a výměnou za jejich životy
požadovala, aby Paříž zrušila zákaz nošení muslimských šátků ve
francouzských školách. Řečená bojůvka se »proslavila« již
dříve: mimo jiné se přihlásila k popravě italského žurnalisty Enza
Baldoniho poté, co Řím odmítl z Iráku stáhnout své vojáky, a stála
údajně i za únosy filipinského řidiče kamionu, jednoho iráckého
šoféra a dvou Pákistánců, které posléze propustila na svobodu.
A aby
toho snad nebylo málo, další iráčtí ozbrojenci, tentokrát ze skupiny
Ansar Sunna, šokovali svět popravou dvanácti nepálských rukojmích. A
co je zase tohle? - říká si čtenář novin, když se dozvídá, že se
Nepálci provinili jenom tím, že si do Iráku přijeli vydělat jako
kuchaři a uklízeči pro jednu jordánskou společnost. Přitom je to tak
prosté. Nesympatizujte s touto nečestnou skupinou, opustili svoji
zemi, ujeli tisíce kilometrů, aby pracovali pro křižáckou americkou
armádu a podpořili jejich válku proti islámu a svatým válečníkům -
tak nejskvělejší Alláhovi synové odůvodňují netoliko hromadnou vraždu
nepálských gastarbeiterů, ale likvidaci v podstatě i kohokoli jiného,
kdo se jim zdá být proamerickým satanem.
Na
přelomu srpna a září si terorismus zařádil i v putinském Rusku.
Nejprve tam v troskách dvou letadel nalezly smrt obě posádky a
všichni cestující, následoval sebevražedný útok u stanice moskevského
metra, který si vyžádal deset mrtvých a 51 zraněných. K oběma
masakrům se přihlásil ... hádejte kdo. No přece jistá »brigáda
Islámbulího«, která má už ve svém názvu skryto, co je zač.
Takže už nikoho nepřekvapí, že dobrotivý Alláh má nejspíš prsty i v
zatím největší sprosťárně, totiž v přepadení školy v severoosetském
městě Beslan, kde si teroristé vzali za rukojmí v první vyučovací den
na čtyři sta bezbranných osob včetně 132 dětí.
Na první
pohled se může zdát být obtížné najít společného jmenovatele všeho
výše popsaného barbarství. Vždyť co mají společného unesení
francouzští či italští křesťané s dvanácti zavražděnými
buddhistickými Nepálci, neřkuli s terči muslimské nenávisti v
pravoslavném (a dlužno říci, že k islámu poměrně tolerantním) Rusku?
Hned druhý pohled však napoví: všichni jsou to nevěřící psi, protože
pouze Alláh je přece předurčen k tomu, aby poroučel světu.
Srovnejte
si to už konečně v hlavě, vy všichni, kteří jednou nemůžete přijít na
jméno americkému prezidentovi, jindy zase proklínáte
Ariela Šarona za jejich nekompromisní postoje vůči tak dobře
hmatatelnému islámskému zlu. Vždyť už přece i slepý musí vidět, že za
manhattanským jedenáctým zářím, barcelonským jedenáctým březnem, za
bezpočtem krveprolití v Izraeli i dalších částech civilizovaného
světa stojí stejné čertisko, jehož jméno je nesnášenlivý a nad
pomyšlení krutý islámský fundamentalismus! Neostýchejme
se ukázat na tohoto nepřítele prstem a spojme se k nekompromisní
obraně civilizačních hodnot Západu, lhostejno zda máme raději Bushe
nebo jeho evropské kritiky. Protože konečným cílem všech
Alláhem se zaštiťujících padouchů, ať již vraždí pod praporem Al
Kajdy, Arafatovým kropenatým hadrem nebo jen pod korouhví žvástů o
nápravě všelijakých dějinných křivd, je zničení neislámských kultur a
podrobení všeho lidstva arabské feudální zabedněnosti.
Nechci
se teď prsit kdovíjakou prognostickou předvídavostí, ale hned po 11.
září 2001 jsem si zadělal na pořádný pranýř, když jsem se na tomto
místě dopustil názoru, že toho dne začala válka civilizací. Další
vývoj mi dal zapravdu, ale můžete mi věřit, že mě to nikterak netěší.
Ledaže snad mohu počítat s tím, že po tříletých zkušenostech s
průkopníky islámské bestiality aspoň trochu ubude těch, kteří mě měli
za schizofrenního idiota.
Posílen
touto nadějí tudíž znovu pravím: Máme-li pro sebe a své děti zachovat
šanci na přežití, nenechme se zblbnout hlasateli bezbřehé tolerance
vůči zlu. Před rozpínavým islámským fanatismem nás nespasí vyjukaní
evropští rádoby mírotvorci, šířící kolem sebe jed ufňukaného
kompromisu s bandity opásanými trhavinou a hotovými obětovat bezcenný
život myšlence Alláhovy světovlády. Naopak!
Je nám zapotřebí více Bushů, Blairů, Šaronů a Aznarů, lidí čestných a
statečných, schopných dohlédnout truchlivých konců vstřícnosti vůči
těm, jimž je smrt spojencem při prosazování teroristického zájmu.
Jinak ... už jsem chtěl napsat Bůh nám pomáhej. Ale nedovolávejme se
svého boha tam, kde nám jiné božstvo hrozí zkázou. To už spíš
zdravého rozumu, nechceme-li klesnout na úroveň tmářské islámské
zběsilosti.
A ještě
něco dodám, abych se starostí o budoucnost veškerého lidstva příliš
nevzdálil české realitě. I u nás se hraje o přežití, jakkoliv se nám
zatím vyhýbá americká, španělská, izraelská a konec konců i ruská
zkušenost. Také dlažba českých měst se může jednou zbarvit krví, i my
se snadno můžeme dočkat toho, že se jednoho krásného dne staneme
jeden jako druhý rukojmími islámského teroru a budeme se muset
rozhodnout, zda se mu rázně postavíme, nebo strčíme-li před ním po
dávném českém zvyku hlavu do písku. Připomínám
to proto, že neochota pojmenovat věci pravým jménem, proslulá
občanská zbabělost a hledání výmluv pro ni, jednoduše kolaborantská
soulož s kdejakým mizerou, který se zrovna namane, nás už stáhla ke
dnu tolikrát, že aspoň tváří v tvář hrozbě vše požírající
islamizace bychom si snad mohli dovolit luxus být pro jednou užiteční
na správné straně barikády.
Petr
Zavoral