Potvrzeno: islámští fanatici vytáhli do boje za ovládnutí světa (ANNONCE)

Potvrzeno: islámští fanatici vytáhli do boje za ovládnutí světa

Bezmála půl roku vydrželo křehké příměří mezi Palestinci a Izraelci, až už se politickým naivkům mohlo zdát, že snad přece jen... Ale kdepak. Posledního srpna ve Svaté zemi opět tekla krev, když palestinští bandité v jihoizraelském univerzitním městě Beerševa odpálili dva autobusy plné nic netušících civilistů. To máte za šajcha Jasína a Azíze Rantisího, vzkázali Šaronově vládě fanatičtí zabijáci z Arafatova Hamasu s lítostí v hlase, že dvojnásobný masakr neměl ještě strašlivější následky než »jenom« necelé dvě desítky mrtvých a zhruba čtyřnásobek zraněných. Byl to současně dobře čitelný vzkaz, že nejoddanější Alláhovi služebníci baží mnohem víc po krvi než po mírovém uspořádání v této části světa. Neboť jediným logickým následkem tohoto zločinu mohou být další »trestné výpravy« izraelské armády proti Palestincům, každopádně pak dokončení kontroverzní zdi mezi oběma znesvářenými stranami, která tolik leží v žaludku mnohým západním šlechticům ducha. Překvapivě i Američanům, kteří s terorismem učinili zkušenost jako zatím nikdo jiný na této planetě.

V nedalekém Iráku se tou dobou také děly věci. Takzvaná Islámská armáda unesla dva francouzské novináře a výměnou za jejich životy požadovala, aby Paříž zrušila zákaz nošení muslimských šátků ve francouzských školách. Řečená bojůvka se »proslavila« již dříve: mimo jiné se přihlásila k popravě italského žurnalisty Enza Baldoniho poté, co Řím odmítl z Iráku stáhnout své vojáky, a stála údajně i za únosy filipinského řidiče kamionu, jednoho iráckého šoféra a dvou Pákistánců, které posléze propustila na svobodu.

A aby toho snad nebylo málo, další iráčtí ozbrojenci, tentokrát ze skupiny Ansar Sunna, šokovali svět popravou dvanácti nepálských rukojmích. A co je zase tohle? - říká si čtenář novin, když se dozvídá, že se Nepálci provinili jenom tím, že si do Iráku přijeli vydělat jako kuchaři a uklízeči pro jednu jordánskou společnost. Přitom je to tak prosté. Nesympatizujte s touto nečestnou skupinou, opustili svoji zemi, ujeli tisíce kilometrů, aby pracovali pro křižáckou americkou armádu a podpořili jejich válku proti islámu a svatým válečníkům - tak nejskvělejší Alláhovi synové odůvodňují netoliko hromadnou vraždu nepálských gastarbeiterů, ale likvidaci v podstatě i kohokoli jiného, kdo se jim zdá být proamerickým satanem.

Na přelomu srpna a září si terorismus zařádil i v putinském Rusku. Nejprve tam v troskách dvou letadel nalezly smrt obě posádky a všichni cestující, následoval sebevražedný útok u stanice moskevského metra, který si vyžádal deset mrtvých a 51 zraněných. K oběma masakrům se přihlásil ... hádejte kdo. No přece jistá »brigáda Islámbulího«, která má už ve svém názvu skryto, co je zač. Takže už nikoho nepřekvapí, že dobrotivý Alláh má nejspíš prsty i v zatím největší sprosťárně, totiž v přepadení školy v severoosetském městě Beslan, kde si teroristé vzali za rukojmí v první vyučovací den na čtyři sta bezbranných osob včetně 132 dětí.

Na první pohled se může zdát být obtížné najít společného jmenovatele všeho výše popsaného barbarství. Vždyť co mají společného unesení francouzští či italští křesťané s dvanácti zavražděnými buddhistickými Nepálci, neřkuli s terči muslimské nenávisti v pravoslavném (a dlužno říci, že k islámu poměrně tolerantním) Rusku? Hned druhý pohled však napoví: všichni jsou to nevěřící psi, protože pouze Alláh je přece předurčen k tomu, aby poroučel světu.

Srovnejte si to už konečně v hlavě, vy všichni, kteří jednou nemůžete přijít na jméno americkému prezidentovi, jindy zase proklínáte Ariela Šarona za jejich nekompromisní postoje vůči tak dobře hmatatelnému islámskému zlu. Vždyť už přece i slepý musí vidět, že za manhattanským jedenáctým zářím, barcelonským jedenáctým březnem, za bezpočtem krveprolití v Izraeli i dalších částech civilizovaného světa stojí stejné čertisko, jehož jméno je nesnášenlivý a nad pomyšlení krutý islámský fundamentalismus! Neostýchejme se ukázat na tohoto nepřítele prstem a spojme se k nekompromisní obraně civilizačních hodnot Západu, lhostejno zda máme raději Bushe nebo jeho evropské kritiky. Protože konečným cílem všech Alláhem se zaštiťujících padouchů, ať již vraždí pod praporem Al Kajdy, Arafatovým kropenatým hadrem nebo jen pod korouhví žvástů o nápravě všelijakých dějinných křivd, je zničení neislámských kultur a podrobení všeho lidstva arabské feudální zabedněnosti.

Nechci se teď prsit kdovíjakou prognostickou předvídavostí, ale hned po 11. září 2001 jsem si zadělal na pořádný pranýř, když jsem se na tomto místě dopustil názoru, že toho dne začala válka civilizací. Další vývoj mi dal zapravdu, ale můžete mi věřit, že mě to nikterak netěší. Ledaže snad mohu počítat s tím, že po tříletých zkušenostech s průkopníky islámské bestiality aspoň trochu ubude těch, kteří mě měli za schizofrenního idiota.

Posílen touto nadějí tudíž znovu pravím: Máme-li pro sebe a své děti zachovat šanci na přežití, nenechme se zblbnout hlasateli bezbřehé tolerance vůči zlu. Před rozpínavým islámským fanatismem nás nespasí vyjukaní evropští rádoby mírotvorci, šířící kolem sebe jed ufňukaného kompromisu s bandity opásanými trhavinou a hotovými obětovat bezcenný život myšlence Alláhovy světovlády. Naopak! Je nám zapotřebí více Bushů, Blairů, Šaronů a Aznarů, lidí čestných a statečných, schopných dohlédnout truchlivých konců vstřícnosti vůči těm, jimž je smrt spojencem při prosazování teroristického zájmu. Jinak ... už jsem chtěl napsat Bůh nám pomáhej. Ale nedovolávejme se svého boha tam, kde nám jiné božstvo hrozí zkázou. To už spíš zdravého rozumu, nechceme-li klesnout na úroveň tmářské islámské zběsilosti.

A ještě něco dodám, abych se starostí o budoucnost veškerého lidstva příliš nevzdálil české realitě. I u nás se hraje o přežití, jakkoliv se nám zatím vyhýbá americká, španělská, izraelská a konec konců i ruská zkušenost. Také dlažba českých měst se může jednou zbarvit krví, i my se snadno můžeme dočkat toho, že se jednoho krásného dne staneme jeden jako druhý rukojmími islámského teroru a budeme se muset rozhodnout, zda se mu rázně postavíme, nebo strčíme-li před ním po dávném českém zvyku hlavu do písku. Připomínám to proto, že neochota pojmenovat věci pravým jménem, proslulá občanská zbabělost a hledání výmluv pro ni, jednoduše kolaborantská soulož s kdejakým mizerou, který se zrovna namane, nás už stáhla ke dnu tolikrát, že aspoň tváří v tvář hrozbě vše požírající islamizace bychom si snad mohli dovolit luxus být pro jednou užiteční na správné straně barikády.

Petr Zavoral