NÁŠ OTEVŘENÝ DOPIS PŘEDSEDOVI VLÁDY ZE 17.7.2005

Spolek Šalamoun: důvody našeho nesouhlasu s Vaším postojem k „válce“ nejvyšší státní zástupkyně proti ministrovi spravedlnosti. Úmyslné oslabování postavení ministra, který je vrcholem státní správy soudnictví, státních zastupitelství, vězeňství a probační a mediační služby, ve svých důsledcích snižuje efektivitu činnosti resortu jako celku a vrhá špatné světlo na ústřední orgány státní moci v očích voličů.

NÁŠ OTEVŘENÝ DOPIS PŘEDSEDOVI VLÁDY ZE 17.7.2005

Vážený pane předsedo vlády,

v dopisu z 29.5.2005 jsme vyjádřili uspokojení nad tím, že se Vám podařilo najít východisko z politické krize, vyvolané selháním Vašeho předchůdce. Zatím se nám stále jeví, že konáte svou práci jak nejlépe umíte, proto Vás napadáme neradi. Setrváváme sice na původním pohledu na Vaše působení v úřadě předsedy vlády, ale v jednotlivé věci neúnosného jednání nejvyšší státní zástupkyně zastáváme názor zásadně odlišný od Vašeho. Právě proto, že si nepřejeme, aby Vaše vládnutí narušovaly nesmyslné rozpory na vrcholcích státní správy, považujeme za nutné znova se vyjádřit k situaci v resortu justice a vysvětlit Vám důvody našeho nesouhlasu s Vaším postojem k „válce“ nejvyšší státní zástupkyně proti ministrovi spravedlnosti. Úmyslné oslabování postavení ministra, který je vrcholem státní správy soudnictví, státních zastupitelství, vězeňství a probační a mediační služby, ve svých důsledcích snižuje efektivitu činnosti resortu jako celku a vrhá špatné světlo na ústřední orgány státní moci v očích voličů.

Vliv na veřejné mínění se zatím promítá hlavně do poklesu oblíbenosti beztak neoblíbeného ministra Pavla Němce, což se může z krátkodobého pohledu Mgr. Marie Benešové a možná i Vašeho jevit jako kladný jev, ale v dlouhodobé perspektivě bude mít výrazně nepříznivé účinky, poněvadž se postupně bude promítat do postojů voličů k vládě a vrcholové politické reprezentaci jako k „rozhádané partě“. Naléhavost vyřešení schismatu v resortu justice zvyšuje specifická okolnost zvyšujícího se nebezpečí terorismu. Justice je přece jen jedním ze „silových“ resortů, v kterém v době možného ohrožení státu musí panovat klid a pořádek.

Máte za sebou praxi v řízení podniku, jste vzděláním ekonom, určitě se vyznáte v teorii podnikové organizace a řízení. Patrně s námi budete souhlasit, že majitel podniku by nestrpěl vnitřní válku ve firmě mezi ředitelem a vedoucím divize – jednoho z nich by bleskově vyhodil. Státní správa se v tomto ohledu neliší od podniku. Čím déle budete trpět pokračování nesmiřitelných neshod mezi nejvyšší státní zástupkyní a ministrem spravedlnosti, tím větší budou škody.

Podotýkáme, že všichni ministři spravedlnosti sociálnědemokratických vlád měli potíže se soudci a veřejnost se v nich obvykle stavěla spíše na stranu justice. Ministrovi JUDr. Pavlu Němcovi přibyly velké potíže s nejvyšší státní zástupkyní. Před ním s ní měl nesnáze také JUDr. Jaroslav Bureš, i když ne tak intenzivní. JUDr. Karel Čermák se nám musel kvůli ní omluvit, když se prokázalo, že se v jejím úřadě skutečně ztratil přípis, jehož existenci popřela. Všichni Němcovi předchůdci opustili svá místa otráveni tlakem soudcovské lobby, bránící své kastovní výhody před dopady jakýchkoli reforem, byť JUDr.Pavel Rychetský by toto jako jeden z motivů k odchodu na Ústavní soud ČR asi nepřiznal. Není náhodou, že hledání nového ministra spravedlnosti bývá tvrdým oříškem. Nedivili bychom se JUDr. Pavlu Němcovi, kdyby nedostatečnou oporu z Vaší strany vyhodnotil jako pokyn k následování jeho předchůdců. Tvrdíme ale, že JUDr. Pavel Němec při nejmenším není tak špatným ministrem (my ho hodnotíme jako velmi dobrého ministra, ale to není podstatné), aby se vyplatilo pár dní před volbami za něj hledat náhradu, neměl byste jeho resignaci přivolávat.

Jako ukázku zbytečnosti těchto „válek“ proti ministrům připomeneme poměrně nedávné napětí mezi soudci a ministerstvem kvůli zavedení hlasového záznamu soudního řízení a s tím související změny způsobu pořizování zápisu z jednání. Kritika ministerského rozhodnutí v některých případech nabrala až formu sabotáže. Po několika měsících se novinka vžila, již se o ní nemluví, a jediným problémem zůstává neochota soudců přiznat stranám řízení právo na vydání kopie zvukového záznamu (když obecné právo na vydání kopie zápisu z řízení je dáno zákonem). Škodlivější ukázkou je chování kárných senátů, které zacházejí v kastovní solidaritě až tak daleko, že sabotují snahy ministrů vést soudce touto cestou k větší odpovědnosti: veřejnost např.vnímá záporně ochranu, kterou proti ministrovu stanovisku poskytl kárný senát soudci Košelovi.

Útok Mgr. Marie Benešové na ministra JUDr. Pavla Němce v souvislosti s kauzou „katarského prince“ ovšem svou nehorázností zastínil všechny předchozí běžné přestřelky mezi pracovníky resortu justice a ministerstvem, resp. ministrem. I kdyby pan ministr použil nesprávně ustanovení §448 odst.1 tr.ř. (dle našeho názoru nic takového nespáchal), nebyl by to důvod k zahájení policejních manévrů, protože konání ve shodě s gramatickým zněním zákona nemůže být protizákonné, a tedy ani trestné. Obecný soud není oprávněn z vlastní iniciativy „zneplatnit“ rozhodnutí ministra a trestní řád jasně stanoví procesní pravidla řešení takového právního sporu, pokud k němu dojde. Trestní právo je nástrojem ultima ratio – má být uplatněno, až když nic jiného nezbývá. Čili Mgr. Marie Benešová se dopustila svévolné kriminalizace ministra a jeho spolupracovníků. Zneužila tím orgánů činných v trestním řízení k účelům, pro které nebyly zřízeny. Vyšel tím najevo její nezvladatelně nepřátelský vztah k ministrovi, který se nám jeví svou intenzitou jako patologický a u státního úředníka v tak významném postavení zcela nepatřičný.

Taktéž její běsnění kvůli nařízenému personálnímu auditu bylo nemístné. Od r.1994 nikdo neudělal inventuru kvality a výkonnosti státních zástupců a není důvod, proč by se právě jim měl audit vyhnout, když už je známo, že mu budou podrobeni soudci, probíhá audit na ministerstvu financí a připravují se audity na dalších ministerstvech a ústředních státních orgánech. Připouštíme, že bylo mírně řečeno nešikovné přiznat na veřejnosti, že bezprostředním podnětem, který přiměl ministra Němce přikročit k auditu dříve, než původně zamýšlel, byly informace od kontroverzního JUDr. Radka Ondruše, dříve jednoho z nejbližších spolupracovníků paní nejvyšší státní zástupkyně. Na druhé straně na státní zástupce si naříkají soudci, policisté, obžalovaní, poškození, novináři, tedy úplně kdekdo, takže důvod k auditu zde byl i bez toho.

Předesíláme, že nejsme PR agenturou ministra JUDr.Pavla Němce, jak se nám předhazuje. Nikdo z nás se s ním osobně nezná. Publicistická činnost našeho člena Zdeňka Jemelíka není reakcí na ministrovu objednávku a není honorována. Až telepatická náhodná shoda témat a postojů nepochybně prozrazuje objektivní existenci problémů. Nemáme ani pocit, že by nám osobně ministr spravedlnosti vycházel mimořádně vstříc. Určitě byl vůči nám během svého krátkého působení relativně vstřícnější PhDr. Vladimír Špidla, jehož jsme si velmi vážili. Je pravda, že jsme uspěli u ministra Němce s několika podněty ke stížnosti pro porušení zákona, a to výjimečně i proti stanovisku NSZ (stejně nám to nebylo nic platné, protože Nejvyšší soud ČR samozřejmě respektoval stanovisko NSZ), ale je to především důsledek změny zákonné úpravy, a dále odchodu „žáby na prameni“ z funkce ředitele příslušného odboru ministerstva. Stejnou příčinu má patrně nápadné zrychlení vyřizování některých kritických podání. O řadě věcí, v kterých nám zdánlivě vyšel vstříc, pan ministr většinou ani nevěděl, maximálně podepsal jeho úředníky připravené rozhodnutí, přičemž většina podání jde úplně mimo něj, byť jsou adresována jemu osobně (předpokládáme, že toto je běžný systém zpracování spisů a nijak to nekritizujeme). Měřítkem ministrovy „vstřícnosti“ je spíše skutečnost, že na naši žádost o přijetí k pracovnímu rozhovoru ještě po několika měsících ani neodpověděl. Obecně máme dojem, že se ministru Němcovi podařilo nám neznámým způsobem zrychlit chod ministerského aparátu a více otevřít úřad podnětům občanů, což je kladný jev.

Základní názorový rozpor mezi námi a paní Mgr. Marií Benešovou spočívá v tom, že ona zatím úspěšně vytváří mýtus o státních zastupitelstvích jako jediném skutečně funkčním článku soustavy orgánů činných v trestním řízení, a o sobě jako o jediné profesně zdatné, čestné a neúplatné bojovnici za řádné fungování trestního práva a orgánů činných v trestním řízení a proti korupci. My naopak na základě přímých poznatků z velkého počtu trestních procesů, které jsme během 12 let naší existence analyzovali, považujeme státní zastupitelství za nejslabší článek orgánů činných v trestním řízení. Nemáme pochybnosti o osobní poctivosti, neúplatnosti, čestnosti a snaživosti paní nejvyšší státní zástupkyně, přestože postup, jenž jí získal důvěru ministra JUDr. Otakara Motejla, by mohl vzbudit nedůvěru. Současně ji ale považujeme za mizernou řídící pracovnici pokleslé osobnostní kultury.

V naší kritice státních zastupitelství není ale selhávání paní Mgr. Marie Benešové jako osobnosti věcí klíčového významu. Především kritizujeme systém státních zastupitelství jako takový, právní úpravu jeho řízení, personální obsazení a kolísavost individuálních výkonů státních zástupců co do množství a kvality, jejich aroganci. Výměna na křesle nejvyššího státního zástupce sama o sobě nic nevyřeší, odpadnou jen trapné mediální úlety a zneužívání orgánů činných v trestním řízení k politickým nebo možná dokonce jen soukromým cílům. Ani to ovšem není zanedbatelné a zejména další vývoj státních zastupitelství by měl řídit někdo, kdo nemá sklon k zachovávání „starých poměrů“ a kdo vůbec nevnímá jejich neúnosnost, naopak je považuje za normu. Pokud se tedy dožadujeme jejího odvolání, je to proto, že se stupňují výstřelky v jejím chování, nabývají patologického rázu a překračují meze únosnosti do té míry , že by je nevyvážil ani jinak skvělý výkon funkce, který ovšem v jejím případě postrádáme.

Na počátku rozvedení výše řečeného Vás musíme upozornit na to, že struktura našich orgánů činných v trestním řízení v zásadě stále zachovává stalinistický půdorys, který byl zaveden reformou trestního řádu v r.1950. Tehdy u nás byl převzetím sovětského vzoru přerušen vývoj právního řádu a institucí vymáhání práva, odpovídající evropským tradicím a zvyklostem. Snížila se důležitost resortu justice, což se projevilo i tím, že funkce ministrů spravedlnosti komunisté obsazovali v letech 1960-9 představiteli Čs. strany socialistické (jistě to jako její bývalý člen dobře víte). Trestní řízení se stalo nástrojem třídního násilí proti zbytkům „vykořisťovatelských“ tříd a ochrany „socialistické“ zákonnosti protiprávního režimu. Až do té doby vyšetřování trestných činů řídila justice prostřednictvím vyšetřujících soudců. Státní zastupitelství byla součástí justice a zastupovala stát při žalobách v trestním řízení. Reformou z r.1950 byly zrušeny funkce vyšetřujících soudců jako nadbytečné. Státní zastupitelství se stala součástí mocí výkonné a změnila se na prokuratury, které měly za úkol vést trestní řízení k rychlému vynesení rozsudku. Výsledkem bylo snížení objektivity vyšetřování a soustředění obrovské moci do rukou prokurátorů. Vznikla těsná vazba mezi prokuraturami a policií. Soustava orgánů činných v trestním řízení jako celek byla fakticky podřízena vedení KSČ. Na prokuratury přišli lidé především politicky správně orientovaní, na jejichž právnickou vyspělost se příliš nehledělo. Byli pečlivě vybírání, průběžně stále znova prověřováni z hlediska jejich oddanosti lidově-demokratickému zřízení, soustavně ideologicky školeni. Víceletá služba ve funkci prokurátora musela proto zanechat na způsobu myšlení každého jednotlivce nesmazatelné stopy. Vidíme v tom příčinu nepoužitelnosti většiny postižených v demokratických poměrech, v nichž by i státní zastupitelství měla vykazovat vyšší, humánnější úroveň „podnikové kultury“.

Po Listopadu se sice prokuratury časem změnily ve státní zastupitelství, ale až na přejmenování a zánik podřízenosti vedoucí úloze KSČ se mnoho nezměnilo. Někteří příliš zkompromitovaní prokurátoři odešli, ale na jejich místa částečně přišli soudci, kteří neprošli polistopadovými prověrkami. Údajně zde našlo uplatnění i několik důstojníků STB a VB, ale to nemáme doloženo. Státní zastupitelství zůstala nadále součástí moci výkonné a zvláště na okresní úrovni se zachovaly neformální těsné vazby s policií. Státním zástupcem se může stát právník, jenž dosáhl věku 25 let. Dostačujícím kvalifikačním předpokladem je úspěšné ukončení magisterského studia.Nastavení věkového a vzdělanostního kriteria ukazuje na podhodnocení významu profese státního zástupce zákonodárcem. Úřad je silně feminizovaný.

Dědictví předlistopadové prokuratury je skryto snad ve všech vadách, jež lze státním zastupitelstvím jako systému a státním zástupcům jako jednotlivcům vytknout. Má to subjektivní důvod: velká část vedoucích státních zástupců a jejich náměstků jsou předlistopadoví prokurátoři, dokonce i vojenští prokurátoři, nebo politicky kompromitovaní soudci, z nichž mnozí sloužili totalitnímu režimu řadu let. Jsou zvyklí na poměry a postupy, v nichž pracovali, považují je za normální a udržují je v instituci, která by měla fungovat úplně jinak, přiměřeně nárokům výkonu práva v demokratických poměrech. Při výběru nových pracovníků pak dávají přednost lidem, u nichž lze předpokládat, že se přizpůsobí zavedeným stereotypům myšlení. Zátěží nejsou jejich dřívější politické názory, ale oddaná služba protiprávnímu režimu, která je profesně diskvalifikuje (právník, který dobrovolně slouží protiprávnímu režimu, či dokonce jeho protiprávnost nerozpoznal, je absurdum) a psychologické deformace jejich myšlení a z něho odvozených norem chování, pracovních postupů a zvyklostí. Paní nejvyšší státní zástupkyně je vzorovou ukázkou údržbáře právního řádu protiprávního režimu : sloužila 17 let jako prokurátorka ve specifickém prostředí „rudého“ Kladna. Vztah mezi její minulostí, svérázným vystupováním a způsobem rozhodování ve funkci je naprosto zřejmý.

Výhrady vůči soustavě státních zastupitelství a státním zástupcům jako příslušníkům profesní skupiny shrnujeme do následujících bodů, jejichž řazení odpovídá jejich poměrné důležitosti jen přibližně. Výhrady uvedeme převážně bez konkretizací. V případě potřeby můžeme každé tvrzení doložit dokumentací skutečného případu.

1. start Výhradně individuální rozhodování end
Ani u složitých případů a nejzávažnějších trestních případů není zavedeno kolektivní (senátní) posuzování věcí, o nichž se vydává usnesení či jemu na roveň postavené rozhodnutí. Zvyšuje se tím riziko individuálního pochybení. Jinak nezbytná a zákonodárcem dobře míněná nezávislost státních zástupců paradoxně stupňuje záporné účinky případného selhání jedince.

2. start Informační uzavřenost vůči občanům end
Usnesení a další sdělení občanům-účastníkům řízení jsou téměř vždy psána nesrozumitelně a bývají v nich zatajeny okolnosti, důležité pro pochopení skutečného stavu pojednávané záležitosti. Jde to tak daleko, že výstupy státních zastupitelství mají mnohdy povahu neúplného a zavádějícího sdělení. Takto zpracovaná sdělení jsou nepřezkoumatelná příjemcem či externím kontrolním orgánem.

3. start Potlačení ústnosti řízení end
Styk mezi stranami řízení a státním zástupcem mimo soudní síň se děje téměř výlučně písemně, ústní jednání s obviněným či poškozeným před rozhodnutím o podání obžaloby či o odložení věci se koná jen výjimečně, a to i tehdy, kdy by zainteresované straně řízení nečinilo potíže dostavit se k ústnímu jednání na státní zastupitelství. Státní zástupci se tím vzdávají možnosti předejít neporozumění písemnému sdělení ústním jednáním se stranami.

4. start Nadužívání práva na vyhodnocování podání podle obsahu end
Má-li státní zástupce zájem nevyhovět požadavku, obsaženém v podání, vyhodnotí je v rozporu s jeho skutečným smyslem. Takže např. stížnost na postup nejvyšší státní zástupkyně vyhodnotí „podle obsahu“ jako stížnost proti postupu okresního státního zastupitelství, které vykonáním pokynů nejvyšší státní zástupkyně bezprostředně vyvolalo nespokojenost stěžovatele s jejím postupem. V dalším kroku následuje rozhodnutí o nedůvodnosti stížnosti, protože okresní státní zastupitelství udělalo jen to, co muselo. Nebo stížnost na zneužívání policie ministrem vnitra se „podle obsahu“ vyhodnotí jako stížnost na policisty, vykonávající příkazy ministra. Ta se pak odloží jako nedůvodná.

Při vyhodnocování podání podle obsahu se často projevuje neoprávněná povýšenost státních zástupců nad občany. Státní zástupci si osobují právo vědět lépe než občan, co se děje v jeho hlavě, co si přeje atd. Překrucují pak podání občanů do úplných nesmyslů. Např. státní zástupce vyhodnotí trestní oznámení proti dříve neustanovené skupině pachatelů závažné hospodářské trestné činnosti jako žádost o obnovu soudního řízení, v jehož rámci nebyli stíháni, a postoupí oznámení k projednání soudu, který právě odmítl žádost o obnovu předmětného řízení. Má tak téměř naprostou jistotu, že podnět bude založen do uzavřeného soudního spisu, kde ho už nikdy nikdo nenajde, protože nebude další důvod k nahlížení do spisu.

5. start Obtížná náprava chybných rozhodnutí státních zástupců end
Za podmínek, stanovených trestním řádem, se lze ohradit proti nesprávnému postupu státního zástupce stížností nebo podnětem k vykonání dohledu nadřízeným. Úprava řízení o stížnostech v jednacím řádu státních zastupitelství velmi často umožňuje svěřit rozhodování o stížnosti či podnětu do rukou toho, proti komu stížnost nebo podnět směřují. Vyjádření nespokojenosti s výsledkem projednání stížnosti lze vyložit „podle obsahu“ jako opakovanou stížnost, kterou má státní zástupce právo odložit, aniž by o svém rozhodnutí informoval stěžovatele, natož své rozhodnutí o odložení věcně obhajoval. Veškeré rozhodování o stížnostech je individuální, většinou subjektivní, bez uplatnění zásady přezkoumání stížnosti např. nějakým kolegiem státních zástupců za účelem vyloučení individuálních chyb. Zprávy státních zástupců stěžovateli o výsledku šetření stížnosti mívají vady, uvedené v bodu 2. Občan, který se příliš houževnatě domáhá svého práva u státního zastupitelství, získává punc kverulanta, jehož podání se pak odkládají i tehdy, když v nich uplatňuje nesporné nároky. Státní zástupci pak netlačí PČR k rychlému objasnění trestného činu, jímž byl stěžovatel poškozen, ale trestají ho všemožně za drzost, s kterou jim vytrvale připomíná jejich nemohoucnost.

Pokud státní zastupitelství 1. instance vydá věcně a právně nesprávné rozhodnutí, většinou se nepodaří cestou stížnosti či podnětu k vykonání dohledu dosáhnout meritorního přezkoumání důvodnosti jeho závěrů, protože orgány, vyřizující stížnost, se zabývají pouze zjišťováním, zda byla dodržena formální pravidla úředního postupu.

Obecně projednání stížnosti směřuje téměř vždy zejména k obhajobě vadného postupu PČR a státních zástupců.

6. start Neodpovědný vztah k zájmům a nárokům občanů-účastníků řízení end
Dochází k marnému vypršení lhůt, daných státním zástupcům k provedení úkonů ve prospěch strany řízení. Časté to bývalo v případě přezkumného řízení ke stížnosti pro porušení zákona, kdy předložení některých stížností bylo znemožněno tím, že Nejvyšší státní zastupitelství ČR neprovedlo včas přezkumné řízení a znemožnilo tak ministrovi podat stížnost.

Ne vždy využívají státní zástupci možnost prosazovat zájem poškozeného uplatněním opravného prostředku proti zjevně vadnému rozhodnutí soudu, ať již jde o odvolání nebo dovolání. Někdy máme dojem, že dochází ke kompromisní dohodě mezi státním zástupcem a soudem v neprospěch poškozeného. Známe i případ zmaření dovolání znemožněním dodržení procesní lhůty.

7. start Porušování rovnosti občanů před zákonem end
Projevuje se ve více souvislostech. Vydáním Pokynu obecné povahy č.12 z 19.12.2003 zavedla nejvyšší státní zástupkyně zvláštní režim při vyhodnocování obsahu trestních oznámení proti policistům, státním zástupcům a soudcům. Podle ustanovení tohoto předpisu trestní oznámení, směřující proti příslušníkovi výše zmíněné privilegované kasty kvůli pochybení při výkonu funkce, které neobsahuje popis konkrétních prvků trestného činu, není trestním oznámením. Má být vyhodnoceno jako běžná stížnost, popř. odloženo. Toto ustanovení je nadbytečné, protože žádné podání, které neobsahuje popis konkrétních prvků trestného činu, ať směřuje vůči komukoliv, nemůže být vyhodnoceno jako trestní oznámení. Jeho vyhlášením nejvyšší státní zástupkyní se tak dostalo privilegované kastě příslušníků orgánů činných v trestním řízení zvláštního postavení, na které nemají podle ústavy a zákonů nárok. Orgány činné v trestním řízení se na něj odvolávají a trestní oznámení proti policistům, státním zástupcům a soudcům, související s výkonem jejich funkce, bez dalšího zkoumání odkládají nebo pojednávají jako běžnou stížnost. Přistupují k nim tedy úplně jinak než vůči neprivilegovaným občanům.

Státní zastupitelství občas třídí občany na nestíhatelné a ty druhé. Trestní oznámení proti nestíhatelným se odkládají jako „zjevně nedůvodná“ bez jediného úkonu trestního stíhání, umožňujícího prověření údajů v podání. Popřípadě se jimi nikdo nezabývá a zachovává se o nich mlčení. Tvrzení lze dokladovat na osudech trestních oznámení proti některým veřejnosti známým osobám. Příkladem nestíhatelných osob jsou např. JUDr. Stanislav Gross, Mgr. Marie Benešová, PhDr. Vratislav Šlajer, CSc., stíhatelnými jsou naproti tomu Vladimír Mlynář a JUDr. Pavel Němec. Můžeme doložit podivnou neochotu orgánů činných v trestním řízení k trestnímu stíhání i u běžných občanů.

8. start Vyvolávání průtahů v řízení end
Dochází k průtahům trestního stíhání zneužitím vágního vymezení v trestním řádu místní a věcné příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. V okamžiku, kdy se případ stane z nějakých důvodů přítěží pro příslušné státní zastupitelství nebo policejní součást, státní zástupce sám z vlastní iniciativy nebo schválením návrhu PČR rozhodne o předání věci jinému státnímu zastupitelství či složce PČR. Některé trestní spisy tak projdou rukama několika státních zastupitelství, až je poslední článek pod nějakou záminkou odloží. Na konkrétních trestních případech lze dokladovat průtahy trestního stíhání v rozsahu měsíců až let, způsobené neúčelným putováním trestní věci od čerta k ďáblu.

Dochází k průtahům trestního stíhání také pomalým rozhodováním státních zástupců o stížnostech proti odložení případu. Součet přerušení trestního stíhání z tohoto důvodu rovněž řádově dosahuje délky více měsíců a někdy má za následek promlčení věci před ukončením trestního stíhání.

9. start Nedůslednost při výkonu dozoru nad PČR end
Státní zastupitelství produkují v trestním řízení poměrně velký podíl věcně nesprávných usnesení, jejichž vadnost spočívá na přehlédnutí pochybení PČR. Zejména na okresní úrovni dohled SZ nad PČR často zcela selhává. Vadami trpí jak rozhodnutí v neprospěch obviněných, tak v neprospěch poškozených. V extrémním případě předkládají státní zástupci obžaloby, které nejsou podloženy výsledky dokazování, nebo souhlasí s uvalením či prodloužením vazby v případech, kdy nejsou splněny zákonem stanovené podmínky.

Nedůsledným výkonem dozoru se státní zástupci stávají spoluodpovědnými za opakované selhávání PČR. Soustavným odmítáním nesprávných policejních kroků a rozhodnutí by vytvořili tlak, který by PČR nutil ke zlepšení úrovně její práce. Naopak smířlivost státních zástupců k nedostatkům policejní činnosti umožňuje jejich zakořenění.

10. start Zneužívání nepoučenosti občanů end
Práva občanů bývají často krácena v důsledku jejich neznalosti trestního řádu. U některých procesních úkonů zákon ukládá orgánům povinnost poučit účastníka o jeho právech a povinnostech. I když v uplatnění této povinnosti občas také dochází k pochybením, aspoň hypoteticky jsou práva účastníků řízení chráněna. Jsou ale jiné úkony, u nichž tato povinnost stanovena není a orgány nepoučenosti občanů bezohledně využívají. Např. běžný občan neví, že v trestním oznámení musí uvést, že si přeje být vyrozuměn o způsobu vyřízení jeho podnětu. Pokud tak neučiní a později si dožaduje informace, někdy se skutečně doví jen to, že nemá na zprávu nárok. Tímto způsobem bývá omezen v možnosti hájit svá práva.

11. start Špatné zacházení s obětmi trestných činů end
Státní zástupci ve své praxi nepřiznávají poškozeným právo na větší vstřícnost při projednávání jejich věcí, než jakou projevují vůči pachatelům trestných činů. Tato praxe je neetická zejména vůči poškozeným, jejichž zájmy utrpěly nedbalostí policie, nedostatečně dozorované státním zastupitelstvím. Např. poškozený, který se táže na procesní situaci vyšetřování trestného činu, jehož byl obětí, se může dovědět, že státní zastupitelství není povinno mu takovou informaci poskytnout.

12. start Nedbalý přístup k zastupování před soudem end
Na návěští u vstupu do soudní síně se neuvádí jméno státního zástupce, který vystupuje v řízení. Některý účastník se tak jeho jméno nikdy nedoví. Jsou tím krácena práva účastníků řízení. Např. zná-li účastník jméno státního zástupce z korespondence, ale nezná jej osobně, je zbaven možnosti navrhnout na začátku řízení jeho vyloučení pro podjatost.

Obžalobu často zastupuje státní zástupce, který věc nedozoroval a není autorem obžaloby. Stává se poměrně často, že přítomný státní zástupce není obeznámen se spisem. Je pak v průběhu řízení pasivní, popř. uráží strany řízení tím, že dění sleduje nezúčastněně, příp. podřimuje.

13. start Neplnění povinnosti stíhat každý trestný čin, o němž se státní zástupce doví end
V průběhu projednávání obvinění nebo obžaloby někdy vyjde najevo důvodné podezření na další trestnou činnost, která není předmětem daného řízení. Mělo by být samozřejmou povinností zúčastněného státního zástupce iniciovat zahájení úkonů trestního stíhání. To se však neděje téměř nikdy. Mediálně známým příkladem z poslední doby je např. kauza „katarského prince“, v které vyšlo najevo podezření, že by měli být stíháni rodiče některých zúčastněných slečen pro tr. č. ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 tr.z. Nic nenasvědčuje tomu, že by státní zástupce v této věci konal. V jiné kauze jsme dosáhli zahájení prověřování podezření z trestné činnosti, která vyšla najevo v průběhu námi sledovaného trestního řízení, až téměř po roce „přetahování“ se státními zástupci.

Jiným případem neplnění této povinnosti je odmítání trestních oznámení proti „nestihatelným“ osobám ve smyslu sdělení v bodě č. 7.

14. start Shovívavost nadřízených k pokleskům státních zástupců end
Pokud státní zastupitelství přizná, že při projednávání věci stěžovatele pochybilo, výjimečně se omluví vedoucí státního zastupitelství. Není nám znám případ, že by se omluvil autor vadného rozhodnutí, a to ani v případech, kdy stěžovateli způsobil škodu. Stěžovatel se v nejlepším případě doví, že byla přijata opatření proti možnému opakování pochybení, ale nedoví se, v čem měla spočívat. Kárného nebo pracovněprávního postihu státního zástupce, který ho poškodil, se nedomůže. Doporučujeme, abyste si nechal předložit od nejvyšší státní zástupkyně přehled, kolik je ročně podáno důvodných nebo částečně důvodných stížností proti usnesením státních zástupců či proti jejich postupu a chování, a kolik pracovněprávních nebo kárných postihů na ně navázalo.

15. start Trestněprávní imunita státních zástupců end
Praxe uplatnění Pokynu obecné povahy č.12 z 19.12.2003 nejvyšší státní zástupkyně činí téměř nemožným trestní stíhání státních zástupců v případech, kdy vzniklo oprávněné podezření, že v průběhu trestního řízení jednali nezákonně. Dostává se jim tak trestněprávní imunity, na kterou nemají dle ústavy a zákonů nárok.

16. start Absence preventivních opatření proti opakování vadných rozhodnutí státních zástupců end
Výsledkem souběhu výše uvedených patnácti hříchů státních zastupitelství může být bezdůvodné obtěžování občana úkony trestního stíhání, nezákonné uvalení či prodlužování vazby, předložení nepodložené obžaloby a dokonce nespravedlivý rozsudek. To vše jsou hluboké zásahy do života občanů, které většinou mají povahu porušení jejich základních práv podle Úmluvy a Listiny. Není zaveden žádný systém periodického vyhodnocování základních poklesků státních zástupců, které vedly ke zmíněným škodlivým zásahům do života občanů, a to ani z hlediska průběžného sledování nejčastějších typů vadných rozhodnutí, ani z hlediska osobního vývoje jednotlivců.

Výsledkem souběhu výše uvedených šestnácti hříchů státních zastupitelství je riziko nespravedlivého postižení občana nesprávným uplatněním trestního práva. Občan, který se dostal nespravedlivě do postavení podezřelého, obviněného či obžalovaného, má nicméně naději, že nezávislý moudrý soud napraví zmatečný postup PČR a státních zástupců.

Stejné hříchy jsou současně příčinou toho, že velký počet trestných činů a jejich pachatelů unikne trestnímu stíhání. Někdy se poškozeným ani nepodaří dosáhnout řádného stíhání pachatelů, a to z nejrůznějších důvodů, například: 1. přetížená PČR se brání zahajování nových případů a státní zástupci se s ní solidarizují 2. PČR nerozpozná v popisu oznámeného skutku příznaky skutkové podstaty, odpovídající kvalifikaci dle trestního zákona, a státní zástupce z jakýchkoli důvodů nerozpozná a nenapraví její právní pochybení 3. trestní oznámení podá osoba, která je známa jako obtížný stěžovatel, jemuž se v žádném případě nesmí vyhovět 4. trestní oznámení směřuje proti osobě, ke které mají orgány činné v trestním řízení vztah zvláštních sympatií, a proto ji odmítají stíhat 5. policisté nebo státní zástupci se nechají zkorumpovat. V tomto případě jsou poškození zbaveni práva na soudní ochranu dle čl.6 odst.1 Úmluvy a čl. 36 Listiny, protože usnesení státních zástupců o odložení věci nebo o zastavení trestního stíhání nemohou být přezkoumána soudem.

V tom se projevuje schizofrenní charakter našeho právního prostředí z hlediska trestního práva. V U.S.A. se odhaduje, že přibližně 12% poprav se uskutečňuje na základě chybných rozsudků k trestu smrti. Z toho můžeme přibližně odhadnout, kolik z 19 tis. českých vězňů je za mřížemi kvůli selhání orgánů činných v trestním řízení. Je ale současně nutné předpokládat, že patrně ještě větší počet pachatelů trestných činů nikdo nestíhá a několik tisíc jejich obětí se nikdy nedočká zadostiučinění.

Za tento smutný stav nesou z velké míry odpovědnost státní zástupci. Sledujíce dlouhodobě úroveň jejich práce nepozorujeme vývoj k lepšímu. Přibývá pouze mediálních úletů a dalších projevů arogance paní nejvyšší státní zástupkyně. Proto Vám doporučujeme, abyste nekladl odpor ministrovi spravedlnosti, jenž si přeje ji odvolat. Pan ministr má nárok na Vaši podporu i proto, že je odpovědný za situaci v resortu. Nemůže nést odpovědnost, pokud si každý podřízený úředník v resortu dělá, co ho napadne, a je ve své nekázni podporován zvenčí.

Všimli jsme si, že Vás za postoj ve sporu mezi nejvyšší státní zástupkyní a ministrem spravedlnosti pochválil Miloš Zeman. Nepřekvapuje nás to, protože v době svého politického vzestupu pouze prokázal, že vnitřněbezpečnostní politice nerozumí. Vyhrál volby díky příslibu provést akci čisté ruce, ale při jejím provedení hanebně ztroskotal. Autora myšlenky, Jaroslava Baštu, odklidil na bezvýznamnou pozici ministra bez portefeuille. Nedal mu moc ani jiné prostředky, aby mohl myšlenku realizovat. Za jeho působení ve funkci předsedy vlády nedokázal zabezpečit stabilní řízení resortu spravedlnosti.Neposkytnutím podpory dvěma odborně zdatným ministrům spravedlnosti v jejich sporech s justiční lobby jim pomohl k pádu. Jeho příklad by pro Vás měl být spíše varováním, a to bez ohledu na to, že zatím neřešíte dlouhodobou stabilizaci resortu justice.

Vzhledem k závažnosti této problematiky jsme se rozhodli poslat Vám tento dopis jako otevřený, což znamená, že ho v úterý večer rozešleme sdělovacím prostředkům, ministerstvu spravedlnosti a některým státním zastupitelstvím.

S úctou

John Bok
předseda spolku Šalamoun