Počátek konce štrasburského soudu?

Příčina reformy je pro Soud samotný dosti trapná: štrasburskému soudu se totiž přihodilo přesně to, za co sám tak často (a oprávněně) kritizuje soudy členských států včetně českých - štrasburský soud prostě nestíhá, protože je sám zavalen stížnostmi. A protože by bylo opravdu hloupé, aby Soud kritizoval státy za chyby, které sám dělá, bylo třeba nalézt řešení - či přiléhavěji a úderněji: "přijmout opatření" - jak Soud tohoto "balastu" zbavit.

Počátek konce štrasburského soudu? (Neviditelný pes)
Pavel Hasenkopf

Dne 13. května 2004 byl ve vší tichosti otevřen k podpisu Dodatkový protokol č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách, který podstatným způsobem reformuje způsob jednání Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ano, to je ona pověstná evropská "lampárna", kam si stěžují všichni "kverulanti" i kverulanti. Dodejme, že jde o Soud Rady Evropy a nemá nic společného s lucemburským soudem, což je pro změnu Soud Evropské unie. Připravovaná reforma zcela změní tvář štrasburského soudu a způsobí, že si ve Štrasburku budou vybírat jen některé případy, ty, které jim budou připadat z nějakého důvodu zajímavé.

Příčina reformy je pro Soud samotný dosti trapná: štrasburskému soudu se totiž přihodilo přesně to, za co sám tak často (a oprávněně) kritizuje soudy členských států včetně českých - štrasburský soud prostě nestíhá, protože je sám zavalen stížnostmi. A protože by bylo opravdu hloupé, aby Soud kritizoval státy za chyby, které sám dělá, bylo třeba nalézt řešení - či přiléhavěji a úderněji: "přijmout opatření" - jak Soud tohoto "balastu" zbavit.

Co podstatného tedy přináší 14. protokol? Přináší celkem pět hlavních změn:

1) Napříště bude moci tzv. zjevně neopodstatněné stížnosti na porušení lidských práv či základních svobod odmítat samosoudce. Takovou stížností se nikdo nebude dál zabývat. Dosud je třeba k takovému rozhodnutí senátu tří soudců.

2) Protokol nově umožní prohlásit kteroukoli stížnost za nepřijatelnou též tehdy, pokud stěžovatel neutrpěl "žádnou výraznou újmu", přestože k porušení některého jeho základního práva či svobody došlo. I takové rozhodnutí bude činit samosoudce a takto "vyškrtnutou" stížností se již nikdo nebude dál zabývat.

3) Tříčlenné senáty soudců budou moci nově prohlásit stížnost i za zjevně přijatelnou a bez dalšího o ní kladně rozhodnout, pokud druhově stejné stížnosti již byly dříve vyřešeny ustálenou judikaturou Soudu. Příklad: Štrasburský soud opakovaně vytkl např. České republice pomalost a liknavost soudů a určil odškodnění. Napříště bude moci odkázat na svá dřívější rozhodnutí a rozhodnout prostřednictvím tříčlenného senátu, ledaže by konkrétní stížnost byla proti dřívějším něčím specifická, nová, a tříčlenný senát by proto rozhodl, že ji má posoudit Soud jako celek. Podobná možnost zatím neexistuje.

4) Smluvní stranou se bude moci stát i Evropská unie. To zatím Evropská unie nemůže.

5) Soudci budou voleni na devět let bez možnosti znovuzvolení. Dnes jsou voleni na šest let a mohou být voleni opakovaně.

Ad 1 a 2) Nikdy není dobré, aby v poslední možné instanci rozhodoval právní spor jednotlivec. Může být na některou skupinu sporů "vysazený", může mít osobní averzi třeba k učitelkám nebo se jednoho dne může špatně vyspat a bude mít tendenci vše zamítat anebo si prostě jen špatně přečte spis. Právě tyto vlivy má eliminovat rozhodování ve skupině. Nadto hranice mezi zjevně neopodstatněnou a jinou stížností není úplně zřetelná, a je proto vždy subjektivní: co je zjevně neopodstatněné pro jednoho soudce, může být opodstatněné pro jiného. A už vůbec není dobré, pokud bude samosoudce takto bez dalšího zamítat stížnosti, o kterých se bude domnívat, že v nich stěžovateli nevznikla "žádná výrazná újma". To, že v praxi jednotlivé případy soudcům připravují jejich asistenti, snad raději rozvádět nebudu.

Ad 3) Naopak třetí změnu, novou možnost tříčlenného senátu soudců rozhodnout bez dalšího kladně o takové stížnosti, ke které již existuje precedens, a tak nejen odlehčit Soudu, ale i podstatně zkrátit martyrium stěžovatelů, nelze než uvítat.

Co však překvapí, je, že k takovému rozhodnutí je třeba kolegia tří soudců. Člověk, dokonce i právník by čekal, že u postupu, který je protipólem odmítnutí tzv. zjevně nepodložené stížnosti (body 1 a 2), bude procedura stejná. Tedy buď že by v obou případech mělo rozhodovat kolegium tří soudců, nebo že by v obou případech měl rozhodovat samosoudce. Ale není tomu tak, ve zrychleném řízení v neprospěch stěžovatele stačí rozhodnutí jediného soudce, ve zrychleném řízení ve prospěch stěžovatele je třeba soudců tří. Nelze se proto ubránit dojmu, že faktičtí autoři Protokolu byli vedeni mnohem větší obavou z toho, aby v takovém zkráceném řízení někdy nedopatřením nebylo rozhodnuto na úkor žalovaného státu ve prospěch stěžovatele, než obavou opačnou, tedy aby ve zkráceném řízení někdy omylem nebylo rozhodnuto na úkor stěžovatele ve prospěch žalovaného státu. Jinými slovy, uměle se zde posiluje postavení toho účastníka řízení, který je silnější již z podstaty věci, tedy žalovaného státu, a proti stávajícímu stavu se oslabuje procesní postavení slabšího účastníka, tedy stěžovatele.

Ad 4) Zakotvení možnosti, aby se smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách mohla stát i Evropská unie, je reakcí na čl. I-9 již mrtvého návrhu tzv. evropské ústavy, podle kterého měla Unie být povinna k Úmluvě přistoupit. Otázka, jak to vlastně bylo původně myšleno, zda tak, že by si občané Unie mohli ve Štrasburku stěžovat na rozhodnutí třeba Evropské komise či lucemburského soudu, nebo zda to mělo mít jen čistě ideologický význam typu "podívejte, jak u nás v Evropě dodržujeme lidská práva", je proto dnes již jen akademická.

Jen na okraj: Takto to dopadá, když se v přijetí evropské ústavy vidí jediné možné řešení a vůbec se předem nepočítá s možností jejího odmítnutí - kdyby se počítalo a nepřevážilo by nadšené budování nové Evropy, pak by se ve 14. protokolu nepsalo o Evropské unii, ale o Evropských společenstvích a toto ustanovení by pak mohlo mít svůj význam i v případě nepřijetí evropské ústavy: alespoň teoreticky by totiž umožňovalo si ve Štrasburku stěžovat třeba na rozhodnutí Evropské komise či lucemburského soudu učiněná v rámci tzv. I. pilíře (I. pilíř = klasické ES, II. pilíř = společná zahraniční a bezpečnostní politika EU, III. pilíř = policejní a justiční spolupráce EU; II. a III. pilíř se datují teprve od Maastrichtské smlouvy o založení EU z roku 1992).

Vraťme se ale ke skutečnému problému, a tím je zcela reálné přetížení štrasburského soudu. Bohužel při hledání způsobů, jak mu odlehčit, se odhlédlo od prvotní příčiny, která tento stav vyvolala. Tou příčinou je Dodatkový protokol č. 11 z roku 1994, který vstoupil v platnost koncem roku 1998. I ten podstatným způsobem reformoval štrasburský soud: zrušil jeho Komisi - jakýsi prvoinstanční soud - která do té doby fungovala právě jako kolektivní filtr. Kdyby se dnes šlo cestou zavedení nějakého obdobného orgánu, rovnalo by se to přiznání sedm let staré chyby. Chyby, na které se podílela celá řada těch, kteří dnes prosazují schválení Dodatkového protokolu č. 14 stejně vehementně, jako kdysi prosazovali schválení Dodatkového protokolu č. 11.

Dnes tedy štrasburskému soudu hrozí, že ztratí svůj punc "evropské lampárny", jakéhosi "soudu posledního odvolání", a stane se klasickou byrokratickou institucí, kterou více než stěžovatelův lidský osud bude zajímat, zda jeho kauza je dostatečně zajímavá a podnětná k vyrobení nového precedentu, který se zapíše do právních dějin a bude citován ve vysokoškolských právnických učebnicích. Přál bych si, abych v tomto autorům 14. protokolu křivdil, ale opravdu mám neodbytný pocit, že to psali lidé, kteří sami v žádném maléru nikdy nebyli a které stěžovatelé v podstatě obtěžují.

Teprve budoucnost ukáže, co se ze štrasburského soudu stane, zda 14. protokol zvýší jeho "vliv a slávu", nebo jej naopak posune blíž k zapomnění. Nepatřím k těm, kdo věří ve všemocnost a neomylnost institucí, a jeho další osud mne tedy nechává celkem v klidu. Co mne ale zaráží nejvíc, je naprosté ticho, které kolem této smlouvy panuje, to, že je schvalována, jako by šlo o pouhou technickou normu, že se o další budoucnosti štrasburského soudu u nás vůbec nediskutuje. Kde jsou nevládní organizace, kde jsou novináři, jak to, že si zatím nikdo nevšiml? To zase budeme brečet až s křížkem po funuse?

Křivdil bych jedné osobě, někdo si všiml: byl to prezident republiky Václav Klaus, když odmítl Dodatkový protokol č. 14 za Českou republiku sjednat a dal svůj nesouhlas s jeho obsahem zřetelně najevo tím, že 11. března 2005 přenesl jeho sjednání na vládu - tím se z prezidentské smlouvy jediným škrtem prezidentova pera stala pouhá smlouva vládní. To je velmi mimořádný postup, který prezident použil vůbec poprvé. V průvodním dopise tehdejšímu předsedovi vlády současně napsal: "Domnívám se, že Protokol č. 14, tak jak byl přijat, nejenže nepovede ke zkvalitnění práce štrasburského soudu, ale omezení přístupu k němu a předběžná selekce případů samosoudci naopak může vést až ke snížení úrovně ochrany lidských práv, kterou tento soud poskytuje. S tím se nemohu ztotožnit. Přesto však nechci bránit podpisu Protokolu Českou republikou a jeho následnému projednání v obou komorách Parlamentu, a rozhodl jsem se přenést jeho sjednání na vládu České republiky."

Poté, co vláda nechala Protokol podepsat, předložila jej Parlamentu (senátní tisk 129, sněmovní tisk 1054). V Senátu zatím prochází hladce jako nůž máslem, Sněmovna jej má projednávat v 1. čtení na schůzi, která probíhá od úterý 11. října. Nepochybuji o tom, že vysloví-li obě komory Parlamentu souhlas s ratifikací, prezident republiky při svém rozhodování, zda tohoto souhlasu využije a Protokol bude, či nebude ratifikovat, přihlédne k míře podpory, jaké se Protokolu v Parlamentu dostane.

Vstup Protokolu v platnost vyžaduje souhlas všech členských států Rady Evropy. Lze proto čekat masivní tlak na to, aby souhlas vyslovila Česká republika.