Shrnutí zpravodaje Výboru pro politické záležitosti Göran Lindblad, Švédsko, skupina Evropské lidové strany.
Překlad do češtiny zajistil senátor Jaromír Štětina.Parlamentní
shromáždění / Assemblée parlementaire
Dok. č.
10765
16. prosince
2005
Potřeba
mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických režimů
Zpráva
Výbor pro
politické záležitosti
Zpravodaj:
Göran Lindblad, Švédsko, Skupina Evropské lidové strany
Shrnutí
Totalitní
komunistické režimy, které panovaly ve střední a východní Evropě
v minulém století a které jsou dosud v několika zemích
světa stále u moci, se bez výjimky vyznačovaly masivním porušováním
lidských práv.
Parlamentní
shromáždění zastává názor, že obecné povědomí o zločinech spáchaných
totalitními komunistickými režimy je velmi nedostatečné.
Parlamentní
shromáždění důrazně odsuzuje porušování lidských práv a vyzývá
všechny komunistické a post-komunistické strany v členských státech
Rady Evropy, pokud to dosud neučinily, aby přehodnotily historii
komunismu a svou vlastní minulost, aby se jasně distancovaly od
zločinů spáchaných totalitními komunistickými režimy a aby tyto
režimy odsoudily bez jakékoli nejednoznačnosti.
Parlamentní
shromáždění rovněž vyzývá Výbor ministrů, aby ustanovil komisi
složenou z nezávislých odborníků a pověřil jí úkolem shromáždit
a posoudit informace a legislativu týkající se porušování lidských
práv za různých totalitárních komunistických režimů a aby formou
oficiálního vyhlášení vyzval k mezinárodnímu odsouzení zločinů
spáchaných totalitními komunistickými režimy.
Shromáždění
vyzývá členské státy Rady Evropy, které byly ovládané totalitními
komunistickými režimy, aby zavedly památný den uctění obětí a
založily muzea dokumentující tyto zločiny.
I.
Návrh textu rezoluce
1.
Parlamentní shromáždění se odvolává na svou Rezoluci č. 1096 (1996)
týkající se opatření na odstranění odkazu bývalých komunistických
totalitních systémů.
2. Totalitní
komunistické režimy, které panovaly ve střední a východní Evropě
v minulém století a které jsou v několika zemích světa
stále u moci, se bez výjimky vyznačovaly masivním porušováním
lidských práv. Toto porušování se lišilo v závislosti na
kultuře, zemi a historickém období a spočívalo mimo jiné ve vraždění
jednotlivých osob i hromadném vraždění a popravách, úmrtí
v koncentračních táborech, hladovění, deportacích, mučení,
otrocké práci a jiných formách masového fyzického teroru.
3. Tyto
zločiny byly ospravedlňovány ve jménu teorie třídního boje a zásady
diktatury proletariátu. Interpretace obou principů legitimizovala
„eliminaci“ osob, které byly považovány za osoby škodící
budování nové společnosti a jako takové za nepřátele totalitních
komunistických režimů. Obrovské počty obětí v jednotlivých
zemích byli vlastní občané těchto zemí. To byl příklad zejména národů
bývalého SSSR, které počtem obětí daleko převyšovaly jiné národy.
4.
Shromáždění uznává, že navzdory zločinům spáchaných totalitními
komunistickými režimy přispěly některé evropské komunistické strany
k dosažení demokracie.
5. Po pádu
totalitních komunistických režimů ve střední a východní Evropě
nenásledovalo ve všech případech mezinárodní vyšetřování zločinů
těmito režimy spáchaných. Navíc nebyli původci těchto zločinů
mezinárodním společenstvím postaveni před soud tak, jako tomu bylo
v případě obludných zločinů spáchaných ve jménu Národního
socialismu (nacismu).
6.
V důsledku toho je obecné povědomí o zločinech spáchaných
totalitními komunistickými režimy velmi nedostatečné. Komunistické
strany jsou v některých zemích povolené a aktivně působí, a
v některých případech i přesto, že se nedistancovaly od zločinů
spáchaných totalitními komunistickými režimy v minulosti.
7.
Shromáždění je přesvědčeno, že povědomí o historii je jedním
z předpokladů pro to, aby se podobné zločiny neopakovaly
v budoucnosti. Kromě toho morální posouzení a odsouzení
spáchaných zločinů hraje důležitou roli při vzdělávání mladých
generací. Jasné stanovisko mezinárodního společenství k minulosti
může být referencí pro jejich budoucí činy.
8. Navíc se
Shromáždění domnívá, že si oběti zločinů spáchaných totalitními
komunistickými režimy, které jsou dosud naživu, nebo jejich rodiny,
zaslouží účast, pochopení a uznání jejich utrpení.
9.
V některých zemích světa jsou totalitní komunistické režimy
stále aktivní a nadále páchají zločiny. Vnímání národních zájmů by
nemělo jiným zemím bránit v odpovídající kritice současných
totalitních komunistických režimů. Shromáždění důrazně odsuzuje
všechna tato porušování lidských práv.
10. Debaty a
odsouzení, které až dosud probíhaly na národní úrovni v některých
členských státech Rady Evropy, nemohou být důvodem k tomu, aby
se mezinárodní společenství zřeklo zaujetí jasného stanoviska ke
zločinům spáchaných totalitními komunistickými režimy. Mezinárodní
společenství má morální povinnost takové stanovisko zaujmout bez
dalšího prodlení.
11. Rada
Evropy je vhodným místem pro vedení takovéto debaty na mezinárodní
úrovni. Všechny bývalé evropské komunistické země, s výjimkou
Běloruska, jsou nyní jejími členy a ochrana lidských práv a právní
stát jsou základními hodnotami, které Rada Evropy zastává.
12. Z toho
důvodu Parlamentní shromáždění důrazně odsuzuje masivní porušování
lidských práv totalitními komunistickými režimy a vyjadřuje svou
účast, pochopení a uznání obětem těchto zločinů.
13.
Parlamentní shromáždění dále vyzývá všechny komunistické a
post-komunistické strany ve svých členských státech, pokud to dosud
neučinily, aby přehodnotily historii komunismu a svou vlastní
minulost, aby se jasně distancovaly od zločinů spáchaných totalitními
komunistickými režimy a aby tyto režimy odsoudily bez jakékoli
nejednoznačnosti.
14.
Parlamentní shromáždění se domnívá, že toto jasné stanovisko
mezinárodního společenství vydláždí cestu k dalšímu usmiřování.
Navíc to snad povzbudí historiky z celého světa, aby pokračovali
ve svém bádání zaměřeném na zjišťování a objektivní ověřování toho,
k čemu docházelo.
II.
Návrh textu doporučení
1.
Parlamentní shromáždění se odvolává na svou Rezoluci č. 1096 (1996)
týkající se opatření na odstranění odkazu bývalých komunistických
totalitních systémů a na Rezoluci č. … (2006) o potřebě
mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických režimů.
2.
Parlamentní shromáždění zastává názor, že existuje naléhavá potřeba
hloubkové a vyčerpávající mezinárodní debaty o zločinech spáchaných
totalitními komunistickými režimy s ohledem na vyjádření účasti,
pochopení a uznání všem, kteří byly těmito režimy postiženi.
3.
Parlamentní shromáždění je přesvědčeno, že Rada Evropy, jako
organizace vyznávající právní stát a ochranu lidských práv, by měla
zaujmout jasné stanovisko ke zločinům spáchaným totalitními
komunistickými režimy.
4. Z toho
důvodu Parlamentní shromáždění vyzývá Výbor ministrů, aby:
4.1.
vytvořil komisi složenou z nezávislých odborníků a pověřil jí
úkolem shromáždit a posoudit informace a legislativu týkající se
porušování lidských práv za různých totalitních komunistických
režimů;
4.2. aby
formou oficiálního vyhlášení vyzval k mezinárodnímu odsouzení
zločinů spáchaných totalitními komunistickými režimy a vyjádřil
účast, pochopení a uznání obětem bez ohledu na jejich národnost;
4.3. aby
zahájil kampaň na zvýšení obecného povědomí o zločinech spáchaných
totalitními komunistickými režimy na evropské úrovni;
4.4. aby
uspořádal mezinárodní konferenci na téma zločinů spáchaných
totalitními komunistickými režimy za účasti zástupců vlád,
parlamentů, akademiků, odborníků a nevládních organizací;
4.5. aby
naléhal na členské státy Rady Evropy, které byly ovládány totalitními
komunistickými režimy, aby:
4.5.1.
vytvořily komise složené z nezávislých odborníků a pověřily je
úkolem shromáždit a posoudit informace o porušování lidských práv za
totalitního komunistického režimu na národní úrovni, které by úzce
spolupracovaly s expertní komisí Rady Evropy;
4.5.2.
revidovaly svou národní legislativu tak, aby plně odpovídala
Doporučení Výboru ministrů Rec(2000)13 o evropské politice o přístupu
k archívům;
4.5.3.
zahájily národní kampaň na zvýšení obecného povědomí o zločinech
spáchaných ve jménu komunistické ideologie, včetně revize školních
učebnic a zavedení památného dne uctění obětí komunismu a otevření
muzeí;
4.5.4.
podporovaly místní samosprávy v instalování památníků na uctění obětí
totalitních komunistických režimů.
III.
Vysvětlující memorandum pana Lindblada
1. Úvod
1. Pád
komunistických režimů ve střední a východní Evropě na začátku
devadesátých let dvacátého století dal podnět k mnoha diskusím
ohledně politického a právního posouzení činů a zločinů spáchaných ve
jménu komunistické ideologie. Odpovědnost pachatelů a jejich případný
postih se staly naléhavou otázkou. Ve všech bývalých komunistických
zemích byly vedeny celonárodní debaty na toto téma a v několika
zemích byly přijaty zvláštní zákony o „dekomunizaci“
a/nebo lustraci.
2. Ve všech
dotčených zemích byla tato otázka považována za součást širšího
procesu odstraňování bývalého systému a přechodu k demokracii.
Bylo to vnímáno jako interní záležitost a vedení ze strany
mezinárodního společenství a zejména Rady Evropy se soustředilo na
prevenci možného porušování lidských práv.
3. V tomto
duchu byly v roce 1995 a 1996 vypracovány dvě zprávy
Parlamentního shromáždění o opatřeních na odstranění komunistických
totalitních systémů, a to pány Espersenem a Severinem jménem Výboru
pro právní záležitosti, resp. Výboru pro lidská práva, přičemž první
z nich byla vrácena zpět Výboru po debatě proběhlé ve
Shromáždění a druhá z nich vyústila v přijetí Rezoluce č.
1096 (1996).
4. Dosud se
však ani Rada Evropy ani jiná mezinárodní mezivládní organizace
nezhostily úkolu provést celkové zhodnocení komunistických režimů,
vést vážnou diskusi o zločinech spáchaných v jejich jméně a veřejně
je odsoudit. Skutečně, ač je těžké to pochopit, nebyla dosud vedena
žádná vážná, hloubková debata o ideologii, která stála u kořene
rozšířeného teroru, masivního porušování lidských práv, smrti milionů
lidí a utrpení celých národů. Zatímco jiné totalitní režimy dvacátého
století, konkrétně nacismus, byly vyšetřovány, mezinárodně odsouzeny
a pachatelé postaveni před soud, podobné zločiny spáchané ve jménu
komunismu nebyly ani vyšetřeny ani mezinárodně odsouzeny.
5. Absenci
mezinárodního odsouzení lze zčásti přisoudit existenci zemí, jejichž
vlády jsou stále založeny na komunistické ideologii. Snaha o udržení
dobrých vztahů s některými z nich může určitým politikům
bránit ve vypořádání se s touto složitou otázkou. Kromě toho
mnoho politiků, kteří jsou dodnes aktivní, bylo tak či onak
podporováno bývalými komunistickými režimy. Ze zjevných důvodů by
tito politici raději otázku odpovědnosti neřešili. V mnoha
evropských zemích jsou komunistické strany, které dosud oficiálně
neodsoudily zločiny komunismu. A v neposlední řadě stále různé
prvky komunistické ideologie, jako například rovnost či sociální
spravedlnost, stále svádí mnoho politiků, kteří se obávají, aby
odsouzení komunistických zločinů nebylo ztotožněno z odsouzením
komunistické ideologie.
6. Zpravodaj
je nicméně toho názoru, že existuje naléhavá potřeba veřejné debaty o
zločinech komunismu a jejich odsouzení na mezinárodní úrovni. Mělo by
k tomu dojít okamžitě bez dalšího oddalování, a to z několika
důvodů. Za prvé, za účelem obecného vnímání by mělo být jasné, že
všechny zločiny, včetně těch spáchaných ve jménu ideologie oslavující
krásné ideály, jako je rovnost a spravedlnost, jsou odsouzeny a že
v tomto principu neexistuje žádná výjimka. To je důležité
zejména pro mladé generace, které nemají žádné osobní zkušenosti
s komunistickým režimem. Jasné stanovisko mezinárodního
společenství k minulosti může být referencí pro jejich budoucí
činy.
7. Vypadá
to, že v některých zemích nadále přežívá určitá nostalgie po
komunismu. To představuje nebezpečí, že se komunisté v některé
zemi opět chopí moci. Tato zpráva by měla přispět k obecnému
povědomí o historii této ideologie.
8. Za druhé,
dokud jsou oběti komunistických režimů nebo jejich rodiny stále
naživu, není příliš pozdě na to, aby jim bylo dáno morální
zadostiučinění za jejich utrpení.
9. A
v neposlední řadě, komunistické režimy jsou v některými
zemích světa stále u moci a zločiny ve jménu komunistické ideologie
jsou stále páchány. Podle mého názoru nemá Rada Evropy, jako
organizace, která zastává hodnoty, jako jsou lidská práva, právo
zůstat lhostejná a mlčet, i když tyto země nejsou členy Rady Evropy.
Mezinárodní odsouzení poskytne větší důvěryhodnost a argumenty
vnitřní opozici v těchto zemích a může přispět k pozitivnímu
vývoji. To je to nejmenší, co může Evropa, která je kolébkou
komunistické ideologie, pro tyto země udělat.
10. Mělo by
být zdůrazněno, že v této zprávě se v žádném případě
nejedná o jakoukoli finanční náhradu obětem komunistických zločinů a
že jediná doporučovaná náhrada je morální povahy.
11. Patnácté
výročí pádu komunistických režimů v mnoha evropských zemích
poskytuje dobrou příležitost pro takovýto čin. Rada Evropy
představuje vhodnou platformu pro takový úkol, neboť téměř polovina
jejích členských států zažila komunistický režim.
12. V rámci
přípravy této zprávy Výbor uspořádal slyšení za účasti význačných
osobností, jejichž odborné znalosti na toto téma přispěly do značné
míry k vypracování této zprávy. (Viz Program pro slyšení
v Příloze 1). Rovněž jsem vykonal zjišťovací návštěvy Bulharska
(16. května 2005), Lotyšska (3. června 2005) a Ruska (16.-17. června
2005) (Viz přiložené Programy návštěv v Přílohách 2-4). Rád bych
vyjádřil poděkování národním parlamentním delegacím těchto zemí za
jejich pomoc při přípravě těchto návštěv.
13. Rád bych
zdůraznil, že tato zpráva si v žádném případě neklade za cíl
poskytnout vyčerpávající výčet komunistických zločinů. Historické
bádání by mělo být přenecháno historikům a navíc existuje na toto
téma značné množství literatury, kterou jsem používal také při
přípravě této zprávy. Zpráva je určena jako politické posouzení
zločinů komunismu.
2.
Obecný přehled komunistických režimů
14.
Komunistické režimy, jako ty zkoumané v této zprávě, lze
definovat celou řadou charakteristik, zejména pak vládnutí jediné
masové strany vyznávající, alespoň verbálně, komunistickou ideologii.
Moc je soustředěna do malé skupiny vedoucích činitelů strany, kteří
nejsou odpovědni ani omezováni systémy právního státu.
15. Strana
kontroluje stát do takové míry, že se hranice mezi státem a stranou
stírá. Navíc strana vykonává svou kontrolu nad obyvatelstvem v každém
aspektu každodenního života do bezprecedentní míry.
16. Právo
sdružování neexistuje, politický pluralismus je zrušen a jakákoli
opozice nebo pokusy o nezávislé organizování jsou tvrdě trestány. Na
druhé straně masová mobilizace vedená prostřednictvím strany nebo
jejích sekundárních organizací je podporována a někdy dokonce
vynucována.
17. Za
účelem vynucování kontroly nad veřejnou sférou a zamezení jakýchkoli
aktivit mimo jejich kontrolu rozšiřují takovéto komunistické režimy
policejní síly do bezprecedentní míry, vytvářejí sítě informátorů a
povzbuzují udavačství. Velikost policejních složek, počty tajných
informátorů se lišily podle konkrétní doby a země, ale vždy daleko
převyšovaly počty v jakémkoli demokratickém státě.
18.
Prostředky masové komunikace jsou v monopolním vlastnictví
a/nebo pod kontrolou státu. Zpravidla se uplatňuje přísná preventivní
cenzura. V důsledku toho je porušováno právo na informace a
svobodný tisk neexistuje.
19.
Znárodňování hospodářství, které je stálou charakteristikou
komunistických režimů a vychází přímo z komunistické ideologie,
omezuje soukromé vlastnictví a ekonomickou aktivitu jednotlivce.
V důsledku toho jsou občané těchto zemí zranitelnější vůči
státu, který je monopolním zaměstnavatelem a jediným zdrojem příjmu.
20.
Komunistický režim trval více než 80 let v zemi, kde poprvé
vznikl – v Rusku, posléze přejmenovaném na Sovětský Svaz.
V jiných evropských zemích trval komunistický režim zhruba 45
let. Mimo Evropu vládly komunistické strany více než 50 let v Číně,
Severní Koreji a Vietnamu, více než 40 let na Kubě a 30 let v Laosu.
Po určitou dobu panoval komunistický režim v různých afrických,
asijských a jihoamerických zemích pod vlivem Sovětského Svazu.
21. Více než
dvacet zemí na čtyřech kontinentech se může kvalifikovat jako země,
které byly komunistické nebo pod komunistickou vládou po určitou
dobu. Kromě sovětského Svazu a jeho šesti evropských satelitů patří
mezi tyto země Afghánistán, Albánie, Angola, Benin, Kambodža
(Kampučia), Čína, Kongo, Kuba, Etiopie, Severní Korea, Laos,
Mongolsko, Mozambik, Vietnam, Jižní Jemen a Jugoslávie.
22. Počet
obyvatel žijících pod komunistickou vládou čítal před rokem 1989 více
než 1 miliardu.
23. Z
životnosti a geografické expanze vyplývaly rozdíly a varianty
uplatňování komunistického vládnutí v různých zemích, kulturách
a dobách. Komunistický režim se vyvíjel v důsledku své vnitřní
dynamiky nebo v reakci na mezinárodní okolnosti. Je těžké
srovnávat komunistický režim v Rusku v roce 1930,
v Maďarsku v roce 1960 nebo Polsku v roce 1980.
24. Nicméně
i navzdory této různorodosti lze jasně určit společné rysy
historického komunistického režimu v jakékoli zemi, kultuře nebo
době. Jednou z nejviditelnějších charakteristik je jejich
flagrantní porušování lidských práv.
3.
Zločiny komunismu
25.
Komunistické režimy byly charakterizovány masivním porušováním
lidských práv už od samého počátku. Za účelem uchopení a udržení moci
se komunistické režimy uchylovaly k vraždění osob a místním
masakrům a integrovaly zločin do svého systému vládnutí. Pravda je,
že ve většině evropských zemích několik let po vzniku režimu a v
Sovětském Svazu a v Číně desítky let po vzniku režimu teror
trochu oslabil oproti své počáteční síle. Nicméně „paměť
teroru“ hrála ve společnosti důležitou roli a potenciální
hrozba nahradila skutečná zvěrstva. V případě potřeby se ovšem
komunistický režim vrátil k teroru, jak ilustruje příklad
Československa v roce 1968, Polska v letech 1971, 1976 a
1981 nebo Číny v roce 1989. Toto pravidlo platí pro všechny
historické a současné komunistické režimy bez ohledu na to, v jaké
zemi vládly.
26.
Podle opatrných odhadů (přesné údaje nejsou k dispozici) lze
počet lidí zabitých komunistickým režimem stanovit podle jednotlivých
zemí a regionů takto:
- Sovětský
svaz: 20 milionů obětí
- China: 65
milionů obětí
- Vietnam: 1
milion obětí
- Severní
Korea: 2 miliony obětí
- Kambodža:
2 miliony obětí
- Východní
Evropa: 1 milion obětí
- Latinská
Amerika: 150 000 obětí
- Afrika:
1,7 milionu obětí
-
Afghánistán: 1,5 milionu obětí
Tyto číselné
údaje zahrnují celou řadu různých situací: popravy jednotlivců a
hromadné popravy, úmrtí v koncentračních táborech, oběti
hladomoru a deportací.
27. Výše
uvedené údaje jsou zdokumentovány a přesto, že se jedná pouze o
odhady, je to proto, že existuje oprávněný důvod pro podezření, že by
tato čísla mohla být ještě mnohem vyšší. Bohužel omezený přístup
k archívům, zejména v Rusku, nedovoluje řádné ověření
přesných čísel.
28.
Významnou charakteristikou komunistických zločinů byla represe
namířená proti celým skupinám nevinných lidí, jejichž jediným
„zločinem“ bylo, že patřily do příslušné skupiny. Tímto
způsobem komunistické režimy ve jménu ideologie zavraždily desítky
milionů bohatých rolníků (kulaků), šlechticů, příslušníků buržoazie,
Kozáků, Ukrajinců a jiných skupin lidí.
29. Tyto
zločiny jsou přímým důsledkem teorie třídního boje, která
předepisovala potřebu „eliminace“ lidí, kteří nebyli
považováni za užitečné při budování nové společnosti. Obrovský počet
obětí byli vlastní občané.
30. Na konci
dvacátých let v Sovětském Svazu zavedla GPU (bývalá Čeka) kvóty:
každý okres byl povinen dodat pevný počet „třídních nepřátel“.
Čísla byla stanovena centrálně vedením komunistické strany. Místní
orgány byly proto nuceny zatýkat, deportovat a popravovat konkrétní
počty lidí. Pokud to neudělaly, sami se staly cílem pronásledování.
31.
Co se týče počtu obětí, zahrnuje seznam nejvýznamnějších
komunistických zločinů následující:
- popravy
jednotlivých osob i hromadné popravy osob považovaných za politické
protivníky bez procesu nebo po vykonstruovaném procesu, krvavé
represe manifestací a stávek, zabíjení rukojmí a válečných zajatců
v Rusku v období let 1918-1922. Kvůli absenci přístupu
k archívům (a také kvůli chybějící dokumentaci o řadě poprav) je
nemožné poskytnout přesná čísla, ale počet obětí dosahuje desítek
tisíc.
-
vyhladovění přibližně 5 milionů lidí v důsledku zabavování
produkce, zejména na Ukrajině v letech 1921-1923. Hladomor byl
používán jako politická zbraň několika komunistickými režimy nejen
v Sovětském Svazu.
- vyhubení
300 000 až 500 000 Kozáků v období mezi lety 1919 a 1920
- desítky
tisíc lidí zahynulo v koncentračních táborech. I zde je kvůli
absenci přístupu k archívům výzkum nemožný.
- 690 000
lidí odsouzených k trestu smrti ve vykonstruovaných procesech a
popravených v důsledku „čistky“ komunistické strany
v letech 1937-1938. Tisíce dalších bylo deportováno nebo
umístěno do táborů. V období mezi 1. říjnem 1936 a 1. listopadem
1938 bylo přibližně 1 565 000 lidí zatčeno a z tohoto počtu bylo
668 305 lidí popraveno. Podle mnoha badatelů jsou tato čísla
podhodnocená a měla by být znovu ověřena, až budou všechny archívy
přístupné.
- masivní
vyvraždění přibližně 30 000 „kulaků“ (bohatých rolníků)
během nucené kolektivizace v letech 1929-1933. Další 2 miliony
byly deportovány v letech 1930-1932.
- tisíce
obyčejných lidí v Sovětském Svazu bylo obviněno ze vztahů s
„nepřáteli“ a popraveno v období před druhou
světovou válkou. Například v roce 1937 bylo přibližně 144 000
lidí zatčeno a z tohoto počtu bylo 110 000 lidí popraveno poté,
co byli obviněni z kontaktů s polskými občany žijícími
v Sovětském Svazu. Také v roce 1937 bylo 42 000 popraveno
z důvodu styků s německými dělníky v Sovětském Svazu.
- 6 milionů
Ukrajinců zemřelo hlady v důsledku záměrné státní politiky
v letech 1932-1933
- vraždy a
deportace stovek tisíců Poláků, Ukrajinců, Litevců, Lotyšů, Estonců,
Moldavanů a obyvatel Besarábie v letech 1939-1941 a 1944-1945;
- deportace
Volžských Němců v roce 1941, Krymských Tatarů v roce 1943,
Čečenců a Ingušců v roce 1944;
- deportace
a vyhubení celé jedné čtvrtiny populace Kambodži v letech
1975-1978;
- miliony
obětí zločinné politiky Mao Ce-tunga v Číně a Kim Ir Sena
v Severní Koreji. Také zde neumožňuje chybějící dokumentace
poskytnutí přesnějších dat;
- početné
oběti v jiných částech světa, Africe, Asii a Latinské Americe,
v zemích, které se nazývají komunistické a odvolávající se přímo
na komunistickou ideologii.
Tento
seznam není v žádném případě vyčerpávající. Není v podstatě
žádná země nebo oblast s komunistickou vládou, která by nebyla
schopna sestavit vlastní seznam utrpení.
32.
Koncentrační tábory založené prvním komunistickým režimem již v září
1918 se staly jedním z nejhanebnějších symbolů komunistických
režimů. V roce 1921 existovalo již 107 táborů, v nichž bylo
zadržováno více než 50 000 uvězněných. Extrémně vysoká úmrtnost
v těchto táborech může být ilustrována na situaci v táboře
Kronštadt: z celkového počtu 6500 uvězněných umístěných do
tábora v březnu 1921 bylo po roce naživu jen 1500.
33. V roce
1940 činí počet uvězněných 2 350 000 v 53 koncentračních táborech,
425 zvláštních koloniích, 50 koloniích pro nezletilé a 90 domech pro
novorozeňata.
34.
V průběhu čtyřicátých let dvacátého století bylo v průmětu
2,5 milionů lidí někdy uvězněných v táborech. Z důvodu
vysoké úmrtnosti to znamená, že se lze domnívat, že skutečný počet
lidí, kteří byli umístěni do táborů, byl o mnoho vyšší.
35. V období
mezi lety 1930 a 1953 prošlo tábory celkem mezi 15 a 20 miliony lidí.
36.
Koncentrační tábory byly zaváděny také jinými komunistickými režimy,
zejména v Číně, Severní Koreji, Kambodži a Vietnamu.
37. Napadení
několika zemí sovětskou armádou během druhé světové války bylo
systematicky následováno masivním terorem, zatýkáním, deportacemi a
vraždami. Mezi nejhůře postiženými zeměmi bylo Polsko (odhadovaný
počet obětí 440 000 v roce 1939, včetně zavraždění zajatých
polských důstojníků v Katyni v roce 1940), Estonsko (175
000 obětí včetně zavraždění 800 důstojníků, což činilo 17,5 % celé
populace), Litva, Lotyšsko (119 000 obětí), Besarábie a Severní
Bukovina.
38.
Deportace celých národů byly běžným politickým opatřením zejména
během druhé světové války. V letech 1940-41 bylo přibližně 330
000 polských občanů žijících v oblastech okupovaných sovětskou
armádou deportováno do východního Sovětského Svazu, hlavně pak do
Kazachstánu. Na podzim roku 1941 bylo deportováno 900 000 Němců
z Volžské oblasti; V prosinci roku 1943 bylo deportováno 93
000 Kalmuků; v únoru 1944 bylo deportováno 521 000 Čečenců a
Ingušců; v roce 1944 bylo deportováno 180 000 krymských Tatarů.
Tento seznam by nebyl úplný, kdyby se nezmínil o Lotyších, Litevcích,
Estoncích, Řecích, Bulharech, Arménech z Krymu, mešketských Turcích a
Kurdech z Kavkazu.
39.
Deportace se dotkly také politických protivníků. Od roku 1920 byli
političtí odpůrci v Rusku deportováni na ostrovy Solovky. V roce
1927 bylo v táboře postaveném na Solovkách umístěno 13 000
uvězněných 48 různých národností.
40.
Nejnásilnější zločiny komunistických režimů, jako je masové
vyvražďování a genocida, mučení, otrocká práce a jiné formy masového
fyzického teroru, pokračovaly v Sovětském Svazu a v menší
míře i v jiných evropských zemích až do smrti Stalina.
41. Od
poloviny padesátých let minulého století se teror v evropských
komunistických zemích značně zmírnil, ale selektivní perzekuce
různých skupin i jednotlivců přetrvávala. Tato perzekuce zahrnovala
policejní sledování, zatýkání, věznění, pokuty, nucenou
psychiatrickou léčbu, nejrůznější omezování svobody pohybu,
diskriminaci zaměstnání často mající za následek chudobu a profesní
vyloučení, veřejné zostuzování a pomluvy. Post-stalinistické evropské
komunistické režimy využívaly rozšířený strach z potenciální
perzekuce, který byl pevnou součástí kolektivní paměti.
Z dlouhodobého hlediska se však paměť hrůz minulosti postupně
vytrácela a na mladé generace měla menší vliv.
42. Nicméně
i během těchto relativně klidných období byly komunistické režimy
schopny uchýlit se k masivnímu násilí, pokud to bylo třeba, jak
to ilustrují události v Maďarsku v roce 1956,
Československu v roce 1968 nebo v Polsku v letech
1956, 1968, 1970 a 1981.
43. Pád
komunistických vlád v Sovětském Svazu a jiných evropských zemích
usnadnil přístup k některým archívům dokumentujícím komunistické
zločiny. Před obdobím devadesátých let byly tyto archívy zcela
nepřístupné. Dokumenty, které v nich lze nalézt, představují důležitý
zdroj informací o mechanismech vládnutí a rozhodování a doplňují
historickou znalost fungování komunistických systémů.
4.
Závěry
44. Zdá se
potvrzeno, že zločinná dimenze komunistických režimů nebyla výsledkem
okolností, ale spíše důsledkem záměrné politiky vytvářené zakladateli
těchto režimů ještě před jejich uchopením moci. Komunističtí vůdci
v historii nikdy neskrývali své cíle, kterými byla diktatura
proletariátu, eliminace politických protivníků a kategorií obyvatel
nekompatibilních s novým společenským modelem.
45.
Komunistická ideologie, ať již realizovaná nebo nerealizovaná, ať již
v Evropě nebo jinde ve světě, vždy vyústila v masivní
teror, zločiny a rozsáhlé porušování lidských práv. Při analyzování
následků realizace této ideologie nelze ignorovat podobnosti
s následky realizace jiné ideologie dvacátého století –
nacismu. I když jsou tyto režimy vůči sobě nepřátelské, sdílejí také
celou řadu podobných charakteristik.
46. Nicméně
zatímco zločinný a odsouzeníhodný charakter nacistické ideologie a
režimu byl nekontroverzní, přinejmenším půl století, a jeho vedoucí
představitelé a mnoho pachatelů bylo hnáno k odpovědnosti,
komunistická ideologie a režimy se s podobnou reakcí nesetkaly.
Její zločiny se zřídkakdy staly předmětem soudního stíhání a mnoho
pachatelů nebylo nikdy potrestáno. Komunistické strany jsou
v některých zemích stále aktivní a nedistancovaly se od
minulosti, kdy podporovaly zločinný komunistický režim a
spolupracovaly s ním.
47.
Komunistické symboly jsou otevřeně používány a obecné povědomí o
komunistických zločinech je velmi slabé. To je zjevné zejména, když
to srovnáme s obecnými znalostmi o nacistických zločinech.
Vzdělání mladých generací v mnoha zemích určitě nepřispívá
k překonání této mezery.
48.
Politické a ekonomické zájmy konkrétních zemí mají vliv na míru
kritiky některých stále aktivních komunistických režimů. Zejména to
vidíme na příkladu Číny.
49. Jako
zpravodaj zastávám názor, že by se již dále nemělo oddalovat
odsouzení komunistické ideologie a režimů na mezinárodní úrovni. Mělo
by se to učinit jak ve Shromáždění na parlamentní úrovni, tak na
úrovni Výboru ministrů na mezivládní úrovni. Já osobně nesdílím
stanovisko některých mých kolegů, že by se mělo jasně rozlišovat mezi
ideologií a praxí. Praxe se totiž odvíjí právě od ideologie a dříve
nebo později se počáteční dobré úmysly přemění na totalitní systém
jedné strany se všemi svými zlořády.
50. Rád bych
však zdůraznil, že odsuzovány jsou zločiny spáchané ve jménu
komunistické ideologie a nikoliv konkrétní země. Sami Rusové byli
prvními a nejpočetnějšími oběti komunistické ideologie. V každé
jednotlivé zemi, kde se moci chopily komunisté, byly zločiny
srovnatelné. Tato zpráva snad přispěje k dalšímu usmiřování
založeném na historické pravdě a pochopení.
51.
Shromáždění by mělo doporučit Výboru ministrů ustavení komise, která
by provedla komplexní šetření týkající se komunistických režimů
v členských státech Rady Evropy. Současně by členské státy,
které tak dosud neučinily, měly být vyzvány k ustavení takových
komisí na národní úrovni. Předpokládá se, že by tyto komise úzce
spolupracovaly s příslušnou komisí Rady Evropy.
52. Konečným
cílem práce komise Rady Evropy a komisí na národní úrovni by bylo
zjištění skutečností a navržení konkrétních opatření namířených na
rychlé dosažení spravedlnosti a náhrady a na uctění památky obětí.
53.
Nezbytným předpokladem pro úspěch práce těchto komisí je přístup
k archívům, zejména v Rusku. Proto by příslušná legislativa
v dotyčných zemích a zejména v Rusku měla odpovídat
Doporučení Výboru ministrů (2000) 13 on evropské politice a přístupu
k archívům;
54. A
v neposlední řadě by Výbor ministrů měl iniciovat kampaň na
zvýšení obecného povědomí o zločinech komunismu v členských
zemích Rady Evropy. Tato kampaň by mohla zahrnovat i revizi školních
učebnic. Členské státy Rady Evropy by měly být vyzvány, aby to
učinily na národní úrovni.