Česká televize zjistila, že šéf české pobočky Interpolu Pavol Mihál je bývalý agent a následně i pracovník StB. Lidové noviny pak zjistily, že si nechal vystavit lustrační osvědčení na jiné jméno a proto může působit ve vedoucí funkci. Mihál přesto u policie zůstane. Za celou kauzou se skrývá hluboký problém. Od ministra Ivana Langera ale jeho řešení neočekávejme.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
_{Info k případu přinesly Lidové noviny}
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Pavol Mihál si podle LN nechal kdysi vystavit lustrační osvědčení na jméno Pavel Mihál. Změnil tedy jedno písmenko ve jménu, namísto Pavol napsal Pavel, což je vzhledem k přesnosti při vyhledávání svazků a dalších informací rozhodující. Lustrační osvědčení proto platí pouze se současným předložením občasnkého průkazu či pasu. Pod jménem Pavel Mihál nebyl veden žádný spolupracovník StB. Česká televize ovšem zjistila, že Pavol Mihál byl veden jako agent StB pod krycím jménem Emil, v letech 1984 až 1988. V roce 1988, chvíli po absolvování základní vojenské služby, nastoupil do služebního poměru na 1. správu StB (SNB) a jeho agentský spis byl proto skartován. Podle ČT se ví zatím jen to, že Mihál studoval v bývalé NDR (komunistické východní Německo) a byl proto zřejmě nasazen na zahraniční studenty.

Podvodník má zůstat u policie
Pavol Mihál prý již požádal o nové lustrační osvědčení a pokud se prokáže, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti bude muset své místo v čele české pobočky Interpolu opustit. Jinak ovšem u policie zůstane. Policejní prezident Vladislav Husák LN doslova řekl: "Nevyhodím ho. Pokud se potvrdí podezření, že byl agentem, tak na Policejním prezidiu skončil. Budeme uvažovat o jiném místě bez příplatku za vedení a mimo prezidium. V rámci registru volných míst se bude moci podívat na volné místo na některé krajské správě, okresním ředitelství či jiném útvaru."
Ve státní správě, včetně ministerstva vnitra, podle lustračního zákona mohou pracovat dřívější příslušníci i spolupracovníci Státní bezpečnosti, nesmějí však vykonávat žádnou řídící funkci. Tento fakt jako by dával policejnímu prezidentovi za pravdu i v tom případě, když se Mihálova spolupráce s StB potvrdí. Husák však "zapomíná" na jedno: Mihál si poprvé požádal o lustrační osvědčení pod pozměněným jménem, tudíž podváděl. Panu Husákovi, jak plyne z řečeného, je to zřejmě šumafuk, ale nám by to jedno být nemělo. Policista, který podvádí by měl být odejit v momentě, kdy se to zjistí. Bez milosti a s nulovou tolerancí. Kdo jiný než "muž či žena zákona" by měl v tomto směru jít příkladem?

Nové prověrky skýtají mírnou naději
Langer i Husák chtějí znovu prověřit některé policisty ve vedoucíh funkcích."Nařídil jsem preventivní kontrolu lustračních osvědčení, která se bude týkat asi tisíce policistů a zaměstnanců prezidia," řekl Langer a dodal, že bude rád, pokud se případ Mihál prokáže jako ojedinělý. "Bude se to týkat všech policistů na prezidiu a také tamních zaměstnanců, kteří mají příplatek za vedení. To je asi 770 lidí. Dále všech ředitelů a jejich náměstků na krajských správách a okresních policejních ředitelstvích," dodal k tomul Husák. Takové prověrky, samozřejmě bez jakéhokoli výsledku, se prováděly v minulosti několikrát - vždy u příležitosti odkrytí nějakého obdobného podvodu. Mírný optimismus v tomto směru skýtají nová jména ve vedení archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra: Pavel Žáček a Antonín Slavíček. Po jejich příchodu do funkcí se přístup k těmto záležitostem konečně začal rozhýbávat k lepšímu. Nová prověrka má například probíhat podle rodných čísel, takže změny ve jménech a podobné podovody by se měly odhalit.

Staré struktury proti starým strukturám?
Z obecného pohledu pak je otázkou, má-li smysl, abychom na "starých strukturách" v policejním sboru vůbec chtěli, aby přestaly spolupracovat s bývalými agenty i příslušníky StB a zbavily se jich. Nějací estébáci jim snad ani vadit nemohou, sami nebyli před listopadem o mnoho lepší a uvažovali stejným způsobem jako oni.
Jediným poctivým řešením v totmo ohledu by bylo obsazení všech vedoucích funkcí polistopadovými policisty. Dá se ovšem s úspěchem pochybovat, že se něčeho takového dočkáme. Ministr vnitra Ivan Langer se sice dnes tváří jako zasloužilý protikomunistický bojovník, ale pamětníci se touto maskou jen těžko nechají oklamat. Někdejší ministr spravedlnosti za ODS Jiří Novák v první polovině 90. let potvrzoval ve funkcích na ministerstvu komunistické kádrováky a navrhoval na soudce i lidi, kteří v politických procesech odsuzovali nevinné oběti komunistického režimu (viz například soudci, kteří soudili Pavla Wonku). Marně proti tomu tehdy protestovala Konfederace politických vězňů, marně to odsuzoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V té době byl Langer náměstkem ministra spravedlnosti a Novákův postup obhajoval. Nezbývá než tiše doufat, že se Langer ke své cynické účelovosti protentokrát nevrátí, protože mu to momentální "protikomunistický nátěr" ODS nedovolí.

Veřejný nepřítel první poloviny 90. let: antikomunismus
Nutno ovšem dodat, že (nejen) Novákovo a Langerovo chování dobře zapadlo do celkového postoje tehdejších politických i publicistických a novinářských "elit". "Díky" atmosféře, kterou v médiích zahušťovala drtivá většina publikujících a politiků se veřejným nepřítelem první poloviny 90. let stal "primitivní antikomunista", nikoli snad skuteční viníci z řad KSČ a StB. Vytlačením nepohodlných názorů na okraj byl v zárodku utlumen jakýkoli náznak hlubší diskuse o vyrovnávání se s minulostí. V této propagandě se osvědčily, taktéž postaru, relativizující floskule: všichni jsme vinni; primitivní antikomunismus; hon na čarodějnice; potřebujeme klid na práci; lidská spravedlnost je nedokonalá; s minulostí se nelze vyrovnávat, protože komunistů bylo hodně a skoro každý měl nějakého v rodině...
Svět se tak nestal barevnějším, život tak nezačal být chápán v celé své složitosti. Jen údajně černobílé vidění světa bylo vytlačeno viděním zřetelně bíločerným. (více k tématu čtěte ve druhé části eseje Temnota je proto, aby bylo světlo.)

Novináře-baviče minulost nezajímá
V praxi se to krom mnoha jiného projevilo i tím, že mnozí estébáci, propuštění z Federálního ministerstva vnitra Jánem Langošem či Jan Rumlem byli přijímáni do pracovního poměru českým ministerstvem vnitra (oba státy tehdejší federace, ČR i SR, měly své instituce). A právě pozůstatky tohoto podivného přístupu k vyrovnávání se s minulostí dnes "produkují" mimo jiné i kauzy Mihálova typu.
Je tedy zřejmé, že změnit, a to radikálně, se musí přístup k naší předlistopadové minulosti. Prvním, leč nutným krokem, na němž snad již Žáček se Slavíčkem pracují, je otevření celého archivu ministerstva vnitra či spíše bezpečnostních složek vůbec k volnému bádání. Druhým potřebným krokem je soustavný tlak médií na politiky, aby se skutečnému vyrovnávání se s minulostí přestali vyhýbat. Zde je však namístě skepse. Za prvé, kde hledat politiky, kterým na něčem takovém záleží. Na obzoru žádní takoví rozhodně nejsou, asi si budeme muset ještě generaci počkat. A za druhé - až na výjimky namísto hlídacích psů demokracie okupují média baviči, kteří se nás snaží ubavit k smrti. "Neviditelnou ruku trhu" evidentně nějaké vyrovnávání se s minulostí nezajímá.