Mohl se omluvit hromadně všem a ZASADIT SE O NÁPRAVU přinejmenším zřízením komise, která by vypracovala plán, jak zbavit republiku bolševiků a bolševických manýrů ve všech státních orgánech ...
Prezidentova promarněná
šance
Uvědomíte-li si
rozsah nezákonností a byrokratických kopanců v
současné „post“ komunistické České
republice a z toho plynoucí osobní utrpení
postižených, musíte obdivovat Klausův (a nejen jeho,
všech českých politiků) nerušený spánek.
Myslím si ale, že tentokrát
Rosťa
Hedviček nepochopil správně, o co s tou
omluvou osobností panu Uzunogluovi jde – není to ani
tak omluva, jako útok na Klause/stát za to, že on se
(nikoli jako občan Klaus, ale jako prezident jménem státu)
omluvit
odmítl, ať už k tomu měl důvody jakékoliv
a ačkoliv zároveň vyjádřil i svou osobní
dobrou vůli.
Samozřejmě že se
omluvit mohl a místo omlouvání se Uzunogluovi a
pak jednotlivě každému, komu bylo ukřivděno, mohl se
omluvit hromadně všem a ZASADIT SE O NÁPRAVU přinejmenším
zřízením komise, která by vypracovala plán,
jak zbavit republiku bolševiků a bolševických manýrů
ve všech státních orgánech [a když už jsme u
toho i ve společenských organizacích, viz třeba
jednání současného vedení Konfederace
politických vězňů, ale to už je samostatná
kapitola], ale ono je přeci mnohem jednodušší hrát
si na prosťáčka s "racionálními a
pochopitelnými důvody" a zbavit se tak odpovědnosti.
Jak dobře víte, odpovědnost se v Čechách nenosí
(inu, ona se ve skutečnosti nosí málokde, ale to není
duvodem nevyžadovat ji).
Možná věcně
namítnete, že ke zřízení takové komise
prezident nemá pravomoc. Budiž, ale jistě by mohl využít
alespoň své nesporné a poměrně vysoké
popularity a vyvinout upřímnou snahu, protože těch případů
nezákonnosti je bohužel víc než dost a nejsou
veřejnosti - a ani panu prezidentovi (!) - neznámé.
Jinak samozřejmě
pan
Hedviček má pravdu v základní otázce:
KDY SE OMLUVÍTE EMIGRANTŮM atd.?, ale doufám, že tou
otázkou neoslovuje ty, kdo omluvu
Uzunogluovi vydali, nýbrž „stát“.
Nevím, jestli jste
kdy chodili na náboženství, ale omluva je součástí
pokání, tedy součástí cyklu hříchu.
Jde to po sobě (snad na nic nezapomenu) takhle:
-
zásady (zákon,
desatero)
-
hřích (porušení
zásad)
-
zjištění hříchu
(může být součástí páchání hříchu, je-li hřích páchán vědomě)
-
lítost (prokouknutí,
de facto návrat k respektu zákona)
-
přiznání
(světu/Bohu, ale především sobě samému) a omluva
-
rozhřešení
(usmíření, přijetí omluvy a trestu, je-li určen, což není podmínkou,
respektivně)
-
náprava (v ideálním
případě s vizí zamezení hříchu v budoucnosti)
Z tohoto jasně
vidíte,
že omluva, to tolik se v krku se příčící
nejtěžší slovo na světě, je jen jedním z kroků
potřebných k nápravě zla, ale že těch kroků je
mnohem víc, že je nejde brát ani samostatně ani na
přeskáčku, a že nejsou nijak snadné ani pro morálně
vyspělé lidi/státy/společnosti, natož pro společnost
naši, půl století až po uši v marasmu totalit.
(Mimochodem: Jistě
víte,
že president Klaus není v tomto nijak ojedinělý:
omluvy hlav státu, byť v podstatě neosobní, jenom
jménem „státu“, jsou vzácnější než
šafrán a výmluvy na právní důsledky
vykonání omluvy jsou běžnou taktikou.) I když takové
omluvy jsou dobrý začátek, jeden střípek je na
složení mozaiky právního státu málo.
Promiňte ale, neměl jsem v úmyslu nikomu sahat do svědomí,
už vás nebudu obtěžovat.
Pavel Zvěřina, 31.10.2007
Použité linky:
Odpověď prezidenta republiky
Osobnosti se omlouvají
Uzunogluovi
Kdy se omluvite emigrantum, vy bando
kolaborantu?
Prezidentova promarněná šance
